Co má v přehrávači Stoláč?

Už hezkou řádku let šmírujeme osobní přehrávače našich oblíbených muzikantů a pak je ukážeme světu. Tentokrát padla otázka „Co v poslední době posloucháš?“ na Stoláče, písničkáře známého z Just for Being.

Brian Fallon – Sleepwalkers

Brian Fallon je úkaz. Může napsat zřejmě cokoliv a přidat k tomu libovolnou melodii a mně tím opakovaně způsobuje husí kůži od první noty. Aktuálně se mu to podařilo se singlem 21 Days, ale neméně kvalitní je deska Sleepwalkers z roku 2018, kde jsou srdcervoucí songy jako Proof of life nebo See you on the other side. Deska, která pro mě nemá slabé místo.

Deaf Havana – All These Countless Nights

Deaf Havana jsem zaznamenal až někdy začátkem roku 2018, kdy jsem poprvé slyšel Mildred z alba Old Souls a nechápal jsem, jak mi mohli tak dlouho unikat. K následující desce All The Countless Nights s hity jako Trigger nebo Sing se tak od té doby pravidelně vracím a je to přesně ta „fúze“ pop/rocku co mě baví.

Jimmy Eat World – Surviving

Pokud by mě někdo někdy nutil sestavit nějaké své TOP10, vím s jistotou, že Jimmy Eat World by vždy byli žhavým kandidátem na první místo, a i když už u mě asi ničím nepřekonají svatou trojici Bleed American – Futures – Chase this light, tak i aktuální album Surviving už jedu na repeat. Kromě skvělých singlů All the way(stay) a 555, který jsem nejdřív vůbec nepobral a následně se do něj zamiloval, si ke zbytku alba zatím hledám cestu, ale tuším, že ji najdu.

Story So Far – Proper Dose

Nyní už s více jak ročním odstupem od prvního poslechu můžu říct, že za mě se jedná o jedno z nejlepších pop-punkových alb, s jistotou pak nejlepší album od Story So Far. Ve své podstatě jde o koncepční desku a ohledně primárního tématu napoví dostatečně sám název. Story So Far střídají pár svižných tracků (Proper Dose, Out of it) s nadpoloviční většinou pomalejších, tklivých songů, jako jsou Take me as you please nebo Growing on you, kde za mě více vyzní naléhavost vokálu a obrovský cit pro silnou melodii.

Kodaline – In a Perfect World

Irská popová „kytarovka“ hlásící se k odkazu Coldplay nebo Keane, tedy kapel, které prakticky neposlouchám, si mě něčím získala hned svou debutovou deskou. Navíc jsem se loni přesvědčil, že zpěvák neudělá naživo ani jeden falešný tón, což je, v kontextu toho v jakých výškách se povětšinou pohybuje, hodné uznání. Občas to prostě chce piano, silné melodie a trochu toho pláče, a že ho je na téhle desce požehnaně.