Velkolepá návštěva Jurského parku! Iggy Pop, Blondie, Billy Idol a zbytky Sex Pistols v Londýně
Jako kdyby se dal přes Ticketmaster koupit lístek do Jurského parku. Akorát místo geniální hudby Johna Williamse k tomu hrál Iggy Pop, Blondie, Buzzcocks, Stiff Little Fingers a taky Generation Sex. Což jsou Billy Idol a Tony James z Generation X, plus členové Sex Pistols, kytarista Steve Jones a bubeník Paul Cook. Ti všichni se 1. července objevili na jednodenní akci v londýnském Crystal Palace parku, s kapacitou 15 tisíc lidí.
Pořád nechápu, že se všichni tihle lidi dokázali v roce 2023 sejít a vlastně i vylézt na jedno pódium. Klidně se ta akce mohla jmenovat Geront Festival – věk většiny vystupujících se blížil sedmdesátce, v případě Iggyho Popa a Debbie Harry dokonce osmdesátce. ALE! Nebylo to znát.
Nikdo nepůsobil jako směšná karikatura ani revival. Překvapivě ani Buzzcocks, vystupující bez před 5 lety zesnulého zpěváka Petea Shelleyho. Dobře, Billy Idol možná vypadal jako z muzea voskových figurín Madame Tussauds a určitě nezazpíval všechno stoprocentně, ale ta kytara?! Nikoho z nás, pro koho byli v pubertě Sex Pistols vstupenka na tenhle celoživotní rokenrol kolotoč, nemůže nechat v klidu, když slyší z rukou autora riffy Pretty Vacant, Bodies, Silly Thing nebo God Save the Queen. Díky, Jonesi! Občas je fajn, když se člověk předem nedívá na youtube ani setlist.fm, aby mu pak závěrečná My Way, začínající parodováním Sida Viciouse, mohla vyrazit dech. A naopak zklamat ho chybějící Rebel Yell…
S Blondie už jsem měla jednou tu čest v roce 2014 v Paříži, a teď mě bavili daleko víc, přestože s nima už nejezdí kytarista a zpěvaččin životní partner, Chris Stein. Možná je to i díky tomu, že se tady teď nesešlo šílených 90 tisíc lidí, jako tenkrát na Rock en Seine. Ale hlavní důvod přikládám spíš tomu, že Debbie Harry, slavící ten den 78. narozeniny, konečně odhodila blonďatou paruku a podpatky a najednou z ní vyzařovala tak nějak větší pohoda a sebejistota. Jasně, že nezpívá jako ve třiceti, každopádně jejich obrozený line-up dost snižoval věkový průměr vystupujících a 14skladbový setlist neměl slabé místo – pokud byste během setu Blondie čekali na skulinku, kterou byste mohli využít třeba na občerstvení, byli jste bez šance. Vtáhla vás One Way or Another, semlela Hanging on the Telephone nebo Heart of Glass a vyflusla až závěrečná Dreaming.
No a Iggy Pop? Asi těžko by si někdo předem vsadil, že to zaprvé odzpívá nejlíp ze všech a zadruhé, že bude člověk s největší „lust for life“ v celém areálu. Přestože to bylo asi nejstudenější (a nejstarší) publikum, co jsem kdy na jeho koncertě zažila, show, kterou převáděl, byla úplný opak. Skákal, plival do kamery, vrčel, štěkal, svíjel se na zemi, prolezl celou stage, házel mikrofonem… Neskočil už sice do lidí, ale už tohle bylo dechberoucí – na 76letého chlápka se šílenou skoliózou páteře a jednou nohou o 4 cm kratší než druhou. Blázna, o kterého se Ivan Král strachoval, že se nedožije devadesátých let… Z intra, v podání kytaristky se smyčcem, musela všem naběhnout kolektivní husina a ta dechová sekce, co mu dělala doprovod? Ta tam seděla jak pěna na Guinnessu. Klidně bych si poslechla něco z jeho posledních sólovek, ale když většinu playlistu tvoří songy od Stooges, kdo by si dělal vrásky. Jak napsali v The Telegraph: „Iggy Pop pushed the music so far beyond nostalgia it sounded like the future.“ Geniální.
Letos je to 10 let, co vyšla poslední deska Stooges nazvaná Ready To Die, a ten parchant je pořád tady. Možná je tohle můj poslední článek na tomhle webu… ale s Iggym jsme se rozhodně nesetkali naposled.
