Je to tady! Dlouho odkládaný mosh-pitový dýchánek v pražském Rock Café je na spadnutí. První ze čtyř kapel ještě nezačala hrát a klub už je příjemně plný – nakonec se zaplní až po strop. Všichni tu dneska večer čekají na Dying Wish, Paleface, Kublai Khan TX a ze všeho nejvíce na kanadské headlinery, vlajkonoše současného melodického hardcoru, Counterparts.
Začněme od konce – Counterparts nastoupili v závěru večera před publikum, které bylo dobře rozcvičené a nažhavené na své zaoceánské oblíbence. Mosh pit se rozjel snad ještě před prvním songem a nepřestal až do úplného konce. Ti obyvatelé předních řad, kteří nelítali v kotli, zase viseli na rtech frontmana Brendana Murphyho a z plných plic křičely výborné texty kapely. „Will you love me when there’s nothing left to love?“
Counterparts představili v Rock Café to nejlepší z nové nahrávky. Zároveň ale nezapomněli připomenout oblíbené kousky z předchozích desek. Posílám malý dík za No Servant of Mine, jedinou skladbu z You’re Not You Anymore. Texty zná kolem mě většina lidí, a když zrovna nepopadají dech v moshi, křičí a zpívají. Counterparts jsou při hraní nezastavitelní a své hity dávkují s lehkostí a zároveň ohromnou sílou a energií. V zádech mají zvuk, který je minimálně v přední části sálu v pohodě, a před sebou dav lidí, který je pohání dál.
Ozvláštněním setu, který je po hudební stránce tak dobrý, jak může hardcorový set naživo být, byly prostoje mezi skladbami. Bylo zřejmé, že se Counterparts v Praze cítí dobře, pohodlně. To spolu s drobnými technickými problémy zapříčinilo delší oddechová místa napříč setem – nekonečné děkovačky sice působily upřímně, někdy i vtipně, pro někoho ale mohly být až příliš dlouhé a otravné. Mě ten pocit souznění s kapelou, která se očividně na pódiu Rock Café cítila jako doma, docela bavil. Navíc jsem se mohl trochu vydýchat, než se znovu rozpoutala bitevní vřava.
Před Counterparts se do Rock Café opřeli Kublai Khan TX – neohrabaná lopata, která vzala svým nekompromisním setem po hlavě každýho v první třetině sálu. U setu, jehož jediný cíl je vtáhnout tě do moshpitu a omlátit tě o všechno a všechny, se těžko hodnotí hudební kvality. Co se ale týká atmosféry, tak tam si vše sedlo na výbornou. Osobně jsem byl vůči Kublai Khan TX docela skeptický – jejich nahrávky mě nijak neoslovují. V živém podání ale jejich přímočarý plán zafungoval přesně jak měl. Bylo to primitivní, bylo to nařvaný, bylo to surový, ale byla v tom ohromná porce zábavy a taky dávka pokory a společnýho souznění.
Druzí Paleface ze Švýcarska pro mě nakonec byli asi nejslabší částí večera. Charismatická kapela má sílu a drive, nemohl jsem se ale zbavit pocitu, že se čtveřice při plánování své hudby rozkročila příliš do široka. Dávka breakdownů, lžička chorálů, dvě hrstě rapu a špetka čistých zpěvů. Paleface toho během svého nepříliš dlouhého setu ukázali opravdu hodně, všude ale jako by chyběl poslední krok, který by tvorbu kapely dotáhl a usadil na to správné místo. Paleface balancovali na ostří nože, nakonec se ale místy sami pořezali.
Cesta proti proudu času končí u prvních Dying Wish. Na set téhle americké úderky jsem kolem sebe slyšel docela rozporuplné ohlasy. Dying wish se ale role první kapely večera zhostili s vervou, a svým setem dokázali rozpohybovat nemalý počet příchozích. Hudebně kapela diktovala na výbornou, mělo to drive, sílu a pár dobrých nápadů. Bodem zlomu byl ale pro mnohé nejspíš hlas zpěvačky Emmy Boster, který obzvlášť v čistých partech nezněl úplně příjemně. Přesto ve mě ale parta z Oregonu zanechala silnější dojem než Paleface.
