Aktuálně vyšlo na Papagájově hlasateli první a jediné demo tuzemské průkopnické punkové kapely A/64. V rámci labelu jsme si říkali, že bylo fajn ty „staré“ party, kterým vydáváme raritní nahrávky, a dobu jejich vzniku představit trochu víc. Takže vám nyní přinášíme aktuální rozhovor s basákem kapely Tondou Hlávkou. Sestavu dále tvořili kytarista Radek Šimůnek, zpěvák Marcel Průcha, bubeník Honza Limburský a saxofonista Martin Klapper.
Jak jste se vlastně dali dohromady? To, že někteří z vás předtím hráli v jiných kapelách, je jasná věc, ale zajímá mě, zda byla sestava kapely nějak duchovně / zájmově / ideologicky navzájem propojená, zda jste byli kámoši už předtím, nebo prostě se jen „z nouze“ sešli lidé, co chtěli hrát podobnou muziku?
Se Šimonem jsme se znali už na ZDŠ, kde hrál na kytaru ve školní kapele… Někdy na podzim 1983 jsme se potkali někde na ulici a Šimon mi vyprávěl o svojí kapele Red Devils, kde zpíval Marcel, a rytmiku hrály dvě holky. Říkal, že je nespokojený s baskytaristkou a jestli bych nechtěl s nimi hrát. Byl jsem bohužel u toho, jak baskytaristku vyhazují z kapely, a bubenice se hned rozhodla, že odchází taky… Takže A/64 vznikly na troskách kapely Red Devils.
Název A/64 upomíná na tradiční modrou Indulonu, ale mělo to i nějaký podtext, že? Kdo vůbec s tím názvem přišel a proč jste ho vlastně vybrali? Pokud vím, původně jste se jmenovali Plastelína.
O podtextu víš, psal jsem už o tom. Inspirací byla historka od autora textu „Kultura“ Jaroslava Pellera, který prý vyprávěl, jak se v kriminále používá při sexuálních hrátkách Indulona A/64. Vlastně s tím nápadem přišel Šimon, takže dotaz na něj. Plastelínu myslím vymyslel Limburák, fanoušek skupiny Plasmatics.
Kde jste v té době vzali nástroje a aparát? A jaké byly kvality? Znamenalo založit kapelu utratit úspory?
Tehdy jsem měl sotva na mizerný nástroj, zesilovač s bednou mi půjčoval Marcel a různě, jak se dalo.
První koncert jste prý odehráli po týdnu zkoušení, to musela být slušná improvizace, ne?
Ani ne, my jsme zkoušeli ve třech bez bicích asi tři týdny a jako čtvrtý se přidal Limburák na bicí. Spíš to byl koncert hodně přerušovaný, na svatbě v zahrádkářské kolonii na libeňském ostrově, kde nám starší svatebčané vypínali proud, že děláme rámus. Ještě si vzpomínám, že jsme zahráli píseň Pihovatá Bára, kterou zpívala nevěsta.
A jak to bylo na dalších koncertech? Vozili jste si vlastní aparát a nástroje nebo jste si vše půjčovali?
Tak i tak, vždycky se to nějak dalo dohromady.
Všude se uvádí, že A/64 existovali pouze rok a rozešli se na základě toho, že každý měl jiný názor, kam by měla dál vaše muzika směřovat, je to pravda? Souvisí s tím, třeba nepřímo, jaké zkušenosti jste za dobu trvání kapely nabyli a jak jste se naučili ovládat nástroje?
Šimon někdy v říjnu 1984 (přesněji to bude vědět Šimon) začal hrát v kapele Garáž na kytaru a já jsem ho v prosinci následoval jako hráč na perkuse. Takže jo, určitě nás zajímala i jiná hudba, nejen punková. Na podzim roku 1985 se Šimon s Marcelem znovu sešli v kapele Marlene, kde hrál na basu Michal Cingroš (Energie G), na bicí Marek Vít (Igelit) a Vladimír Chrenovský na klávesy. Já jsem v té době už měl kapelu Veselí Filištínové, kde chvíli působil i Honza Limburský na bicí.
Četl jsem, že „vaše koncerty zvedaly diváky ze sedadel“, jak to z vašeho pohledu vypadalo na řekněme raných punkových akcích u nás? Publikum mělo prioritně sedět jako na filharmonii, nebo předem daný „prostor pro tanečky“ a vše se brzy zvrhlo?
Jak kdy a kde, podle možností. Koncert na „Mladé rockové scéně“ v Ostrově nad Ohří (v kulturním domě) je přesně ten případ. Po druhé skladbě přiběhl pořadatel František Volf, že to musíme zastavit, lidi prý stojí na židlích a je tam v sále přítomna nějaká kulturní inspektorka. My jsme publikum ani neviděli, oslnění velkými divadelními reflektory. Po Marcelově žádosti, aby se publikum posadilo, že jinak nemůžeme pokračovat, se z publika ozval manažer F.P.B. Petr Růžička: „My už jsme se naseděli dost!“ Nakonec se všichni usadili a my dohráli svůj set.
Jak velký byl podle vás v té době hlad po neoficiální muzice? Záleželo na tom, co který interpret hraje, nebo prostě všem šlo o pocit svobodné sounáležitosti, a i kdyby na pódiu interpret „jezdil na trakaři“, tak to bylo v podstatě jedno? Jak jste prožívali koncerty a které vám uvízly v paměti?
Tak třeba v tom roce 1983 jsem měl opravdový zážitky z koncertů v Domovině (sál v Praze 7) a to byly především F.P.B., Dvouletá fáma a MCH band.
Nazkoušeno jste prý měli 45 minut a někdy jste je hráli i dvakrát. Chápu, že tenkrát jste byli rádi, že si můžete zahrát, ale zajímalo by mě, jaká délka koncertu je pro vás z osobního pohledu ideální? A nemyslím jen jako muzikanty, ale i jako diváky.
Proč jsme jednou (Strahov „11“) hráli dvakrát, už jsem někde vysvětloval. Hlavní kapela koncertu F.P.B. nedorazila a my museli zaplnit celý čas určený k hraní. A co se týká délky koncertu, to je velmi různý, někdy může být 40 min. akorát, jindy to můžou být 3 hodiny. Taky záleží na tom, co je to za muziku atd.
Na punkáče jste prý v té době vizuálně působili civilně, myslíte si, že ke konkrétní muzice patří konkrétní pódiový vizuál muzikantů, nebo záleží spíše na jiných věcech? Případně na jakých?
Tak především dobrá muzika, energický nasazení a trochu legrace v textech.
Jak to bylo s texty? Kdo je psal a co měly sdělit? A klasická otázka: Jsou pro vás texty stejně důležité jako muzika?
Pro mě je muzika vždycky důležitější. Texty psal Limburák a Marcel.
Váš repertoár se skládal z vlastních i převzatých věcí, pamatujete si, zhruba v jakém poměru to bylo?
Převzatých věcí jsme hráli 6, svých 13.
Ve vaší hudbě se objevuje i pro punk ne úplně tradiční nástroj – saxofon. Martin, který na něj hrál, je někde uváděn jako host kapely, jinde zase coby stálý člen, jak to tedy bylo? A jak moc jste chtěli „ságo“ začlenit do vašich skladeb?
Martin hrál jen ve třech věcech, ale byl to náš člen.
Hráli jste cizí skladby s vlastními texty, nebo jste prostě nějak „odposlouchali“ originál?
Asi narážíš na Banned from the Pubs (Kultura (Já nemám šajn)), ta je jediná s českým textem od Jaroslava Pellera, ostatní kousky asi Marcel nějak odposlechl, ale to já netuším.
Jak jste se vlastně v té době dostávali k zahraniční muzice? Kopírovali jste kazety? Chodili na burzy? Nebo jste měli nějakého „zásobovače“ s dobrými konexemi na západ?
Vše, co se dalo – kopírovali kazety, kotouče, chodili jsme každou neděli na burzu s vinylovými deskami a nějaký ten zásobovač se taky našel.
Kdy, kde a kým bylo nahráno vaše demo, které se nakonec nebývale rozšířilo po světě? A jak dlouho samotné nahrávání probíhalo?
Nahrávání „Dema 1984“ proběhlo na jaře v roce 1984, ve zkušebně kapely Hokr (hrají dodnes). Nahrál ho Šimon na kazetový magnetofon JVC za jedno odpoledne. Jen musím opravit, že se po světě naše „Demo 1984“ ještě nerozšířilo (to ho teprve čeká), ale šířila se hlavně koncertní nahrávka z Ostrova nad Ohří (Roir) a z Brna (Old Europe Café).
Je na nahrávce veškerý materiál, co jste tenkrát měli? Na demu se objevují songy jako „Nová“ či „Stará“, jaký jste měli systém v pojmenování skladeb?
Na nahrávce chybí „novější“ píseň Třistapětašedesát a ještě Blitzkieg Bop a I Don´t Care od Ramones, které jsme hráli na koncertech. A co se týká názvů, tak nebyl žádný systém.
Podíleli jste se posléze nějak na šíření nahrávky, nebo si jednoduše hledala vlastní cestu?
Ani si nepamatuju, že bychom něco šířili.
Jedním z důvodů předchozí otázky je, že jste se objevili na několika zahraničních kompilacích. Víte, jak k tomu došlo, a kontaktoval vás někdo z vydavatelů?
Nejvíc nám pomohl náš manažer Petr Zikmund (člen Jazzové sekce), který se kontaktoval s hudebníky z americké post-punkové avantgardní kapely „V-Effect“, kteří už byli nějakou dobu na cestách po světě (i v Československu) a sbírali nahrávky, ze kterých vznikla kompilace World Class Punk (27 Bands, 25 Countries) (Roir, 1984 MC, 1988 CD, USA).
Ve druhém případě sestavoval kompilaci Czech! Till Now You Were Alone (Old Europe Cafe, 1984 LP, Italy) Mikoláš Chadima (MCH band, Extempore), který si s námi i jednou (klub Strahov 11) zahrál na tenorsaxofon.
Vlastně pro kapelu, která existovala rok „za železnou oponou“, je tohle velký úspěch, nemyslíte? Většina tuzemských punkových kapel, předrevolučních i porevolučních, na nic podobného nedosáhly. Chápu, že třeba jste se na tom sami nepodíleli, ale určitě za to mohla minimálně vaše muzika.
Kéž by to tak bylo, v obou jmenovaných případech za to mohla muzika Peter and the Test Tube Babies (!) a jejich hit Banned from the Pubs (s českým textem, což asi zní legračně). Naše bylo jen zapálení pro punkovou muziku.
Hodně punkových nebo podzemních kapel hrávalo cizí songy s vlastními texty. Většina fans kolikrát ani originál neznala, a považovala písně za vlastní produkci té které kapely. Když se na to podívám dnešní optikou, tak vlastně moc nevidím rozdíl „v kradení“ mezi oficiální a neoficiální scénou té doby. Jaký máte na to názor vy?
Taková holt byla obecně kultura za železnou oponou…
Někteří z vás ještě před rokem 1989 emigrovali, považovali jste to za jediné možné východisko? A udělali jste z dnešního pohledu dobře? Jste se svým rozhodnutím i po letech spokojeni?
Otázka na Šimona a Marcela. Martin se do Dánska oženil, takže neemigroval, naopak jezdil do Čech na návštěvy.
Hodně kapel, které kdysi z různých důvodů přestalo hrát, se po letech minimálně na pódia vrátilo, neláká vás to s A/64 taky? Přece jen kolem vás vznikl kult průkopníků…
Tak to si tedy představit nedovedu…
