Nedávno vyšel na Papagájově hlasateli (PHR) koncertní záznam populární dívčí punkové formace Dybbuk „Na Chmelnici 1984“. U této příležitosti vám nyní předkládáme aktuální rozhovor s celou tehdejší kapelou, kterou by ve finále měl znát každý. Ať již pod názvem Plyn, Dybbuk nebo Zuby nehty. Na otázky odpovídaly Hana Řepová (HŘ) – bicí, zpěv; Pavla Jonssonová (PJ) – kytara, zpěv; Marka Míková (MM) – piano, basa, zpěv a Kateřina Jirčíková (KJ) – alt saxofon, příčná flétna, zpěv.
Legenda praví, že jste nejprve přijaly za název kapely slovo Dybbuk a teprve potom zjistili, co vlastně znamená… Máte pocit, že během existence vás někdy ovládly nějaké zlé síly nebo naopak někdo nad vámi držel pomyslnou ochrannou ruku? Pomohl tenhle zlý duch k tomu, že jeho jmenovkyně mají i po tolika letech své věrné fanoušky?
Hana Řepová: Název Dybbuk byl opravdu zvolen z nouze a v časové tísni, kdy nebylo jasné, co všechno může komisi vadit. A i komise název odsouhlasila. Jak praví jiná legenda, je věcí volby, zda v sobě živíme dobrého nebo zlého hada. A myslím, že v dobách Plynu i Dybbuku jsme společně živily či se snažily živit dobrého. Věřím, že je to z písní slyšet i dnes.
Pavla Jonssonová: Představa, že nad náma někdo drží pomyslnou ochrannou ruku, přesně vystihuje situaci. Dobrodružství na celá 90. léta, naprosto nádherný až do konce v roce 2000. V roce 2006 jsem vložila papírek s přáním o další obnovu na náhrobek rabiho Löwa. Přání bylo splněno v roce 2010. Dál posílám modlitby o zachování poselství, na němž skupina vznikla: dívčí přátelství, tvořivost, radost.
Marka Míková: Legrační otázka. Myslím, že nad námi název neměl žádný vliv. Když jsme se dozvěděli, co znamená, napsali jsme písničku Dybbuk – spoluautorem byl můj bývalý manžel Tomáš Míka – dost jsme se při psaní textu bavili.
Někde jsem četl, že jste se (snad jako spolužačky) scházely a poslouchaly muziku. Bylo to takové to společné pubertální zpívání písniček oblíbeného interpreta a zasněné úsměvy na fotku kapely, nebo jste to měly úplně jinak? Třeba, že jste přemýšlely nad tím, jak ten kytarista hraje ty riffy, kde vzal bubeník ten rytmus…
HŘ: Začínaly jsme s Pavlou. Po škole k Pavle domů a poslouchání desek, pásků, kazet, co bylo k sehnání. Pro mé učení hry na bicí byl přelomový poslech LP kapely Police – Ghost in the Machine, a Led Zeppelin. Bubeníci Steward Copeland a John Bonham mne baví dodnes (kromě jiných, samozřejmě).
PJ: Ano. Já a Hanka jsme byly spolužačky, psaly jsme básničky. Na jemných věcech vzniklo hluboké přátelství. Chodily jsme do filmového klubu, na koncerty a poslouchaly desky, třeba Floydy, Párply, Uriáše, Zappu, King Crimson. Pro mě byla rocková hudba nové náboženství. Ano, já přemýšlela nad rify a Hanka nad rytmy. Ovšem skupina začala s příchodem Marky, Psýché (já se stala Orual). A pak přišel punk, Clash, Sex Pistols. Ramones šli snadno zahrát – koupila jsem si elektrickou kytaru Galaxis z peněz za chmelovou brigádu a Hanka vyměnila krabice za opravdové bicí.
MM: Já jsem s holkama poslouchala hlavně Patti Smith a ta mě brala svým hlasovým projevem a svou osobností. To jsme měly asi všichni stejně.
Je to už bez urážky nějaký pátek, co jste začaly hrát, jak se tváříte na to, že jste dodnes titulovány jako dívčí kapela? Berete to jako kompliment, určitý nerozum, nebo vám to přijde spíše úsměvné?
HŘ: V kapele již nějaký pátek nejsem, ale dokud jsem byla, smály jsme se tomu…
PJ: Je to milý. Vždyť taky já jsem první česká riot grrrl, jak odhalil skvělý Miloš Hroch.
MM: Někdy říkají i dámská kapela. To sedí líp – vlastně jsem se s označením dívčí kapela už dlouho nesetkala.
Kateřina Jirčíková: Určitý úsměvný nerozum, který se dá příležitostně brát jako kompliment.
Když přejmenujete kapelu z Plynu na Dybbuk, nemohu se zbavit dojmu, že se jedná o určitý druh černého humoru. Co vy a humor? Jaký humor je vám blízký? Je jasné, že určitá skupina lidí, co spolu tráví čas, si vytvoří „specifické fórky“, chápali je vždy kolegové, fanoušci, rodiny apod., mimo kapelu nebo došlo i k nějakým nedorozuměním?
HŘ: Vzhledem k výše zmíněnému, nechávám odpověď na stávajících hráčkách kapely.
PJ: Marka se vrhá na Pavlu — honí se bytem — výkřik – Pavla se dusí — takhle to nesmíš hrát — rozumíš? – je tam es es tata a ne es tata — zkoušíme dál – Pavla podráží Hance stoličku – tam nejsou činely – už je tam nikdy nehraj — NIKDY — rozumíš? A znovu cvičí, Hanka hází na Marku paličku – Marko, proboha – tady je cis šest osminek — to tam hraješ brzo.
MM: Humor si pěstujeme dodnes. Máme kroniku a v ní mnoho humorných scének z našeho kapelového života. Nejslavnější je ovšem rádio Zuby nehty a jeho kosmetická poradna doktorky Jirčíkové. Návod na její pleťovou masku mě rozesmává dodnes.
KJ: Když společně trávíte čas tak intenzivně, nutně vzniká interní styl humoru, různé zkratky a hlášky, které nejsou pro ostatní moc pochopitelné. Někdy z toho vzniká nedorozumění, ale většinou je zdroj mohutné, jakkoli poněkud jednostranné zábavy. Ale je to vážně nepřenosné. Máme kroniku plnou různých příběhů (i s ilustracemi), několik menších zápisníčků, a když v nich jednou za x let zalovíme, umíráme smíchy, zatímco pro okolí je to nuda. To máme odzkoušené.
Další z legend praví, že na jednom z vašich prvních vystoupení na vás kdosi řval: „Přineste zrní!“ nebo vás představily jako „Pusinky z filosofické fakulty“. Chápu, že pro mladé rozklepané dívky u nástrojů to nebylo nic moc, ale nemyslíte, že v rámci toho, jak celkově zhrubla a zvulgárněla doba, to je ještě „čajíček“? Neříkejte, že to byly jediné dementní hlasy z publika, se kterým jste se kdy setkaly? Nechci nic zlehčovat ani omlouvat, ale zažil jsem akce, kde jsem slyšel horší věci směrem k muzikantkám, takže možná jste v tomto ohledu dcerami štěstěny?
HŘ: Příjemné to situace nebyly. Nevyžádané rady v šatnách od starších kolegů (jak hrát), ale i kolegyň (jak se lépe oblékat a malovat). Možná je nyní slovník hrubší, naší nevýhodou bylo, že dívek/žen na rockovém poli příliš nebylo.
PJ: Někteří kluci byli nadšeni (Petr, Míra) a podporovali nás, jiní byli zmateni, protože rock byl revolta proti dusivému mamismu a oni prostě nevěděli, co si myslet, když holky revoltují s nimi. Rap je hoes and bitches. To chce reakci. Zkuste dnešním holkám říct „ukaž kozy“ a ona je ukáže a ještě vás kopne vás do koulí. Chce to nadhled a smích. Mucha jede „long live patriarchát tour“ a pucuje klukům boty. Pro mě osobně bylo zadostiučinění natřít to těm, co tvrděj, že holky se jen hádaj o kluky, nevydržej spolu a nemaj nápady ani výdrž. Mužskej šovinismus, misogynie a, jak se teď říká, toxická maskulinita mně pily krev, i když jsem to neuměla pojmenovat.
MM: Ano, vzpomínám si na Piešťany, kde, když byla ohlášena píseň Bílí ptáci, jeden snědý chlapec z publika protestoval: „Proč bílý?“ Ne, ale vážně, útočné a posměšné výkřiky jsem už dlouho nezaznamenala.
Pozoruhodné na Dybbuku, potažmo všech vašich kapelách, je fakt, že nikomu se moc nepovedlo definovat žánr, který hrajete. Chápu, že „škatulky“ jsou zjednodušením pro kritiky a orientaci fanoušků, ale u vás převládají definice jako: Smíchejte tohle a tohle, přidejte tam tamto… (třeba definice kapely v knize Excentrici v přízemí). Máte nějakou „škatulku“ samy pro sebe?
HŘ: Nemám škatulku.
PJ: Na to máme vyškolené muzikology. Ale Plyn byl punk hlavně tím DIY… vždycky žasnu, jak se to podobalo The Slits a Raincoats (které jsem tenkrát neznala). Dybbuk byl alternativní rock. Ať si Aleš Opekar definuje alternativní rock jako Švehlík na konci 70. let, ať Martin Machovec tvrdí, že je to obyčejný rockenrol a nic alternativního na celé scéně 80. let nebylo, pro Petra Ference znamená alternativa brněnská scéna Dunaj a Ještě jsme se nedohodli. A ještě jiní vidí energii začátku 80. let jako novou vlnu – proč ne, říkám, ale přece jen my neměly syntezátory (teda až na chvilku s Vendulou Kašpárkovou). Z hlediska uznávaných žánrových vymezení taky sedí postpunk Simona Reynoldse.
MM: Popisujete to přesně. Polívka Podivné kuchařky.
KJ: Když už je nutná škatulka, tak „alternativa“ je pěkně velká, ne?
Prý jste pod názvem Dybbuk odehrály doslova stovky koncertů, tak jsem to alespoň od Milana Caise slyšel v rádiu. Takže by mě zajímalo, jak k tomu došlo? Podobným číslem se zřejmě můžou pochlubit maximálně profesionální kapely té doby, a tipl bych si, že asi ne úplně všechny… Byla dívčí kapela takovou „exotikou“, že se jí nabídky na koncertování jen hrnuly? Většina neoficiálních kapel té doby si přeci na nemožnost koncertování stěžuje…
HŘ: Netuším, zda je za tím nějaký zvláštní důvod. Nemyslím, že bychom hrály o tolik častěji než nám podobné kapely. Hrály jsme, pokud nás pozvali pořadatelé. Tak jednoduché to bylo. Možná by mohli vysvětlit spíše pořadatelé?
PJ: Možná dohromady sto.
KJ: Ono to bylo celé tak nějak samospádem, vždycky někdo zavolal, že by nás jako pořadatel chtěl, a bylo to. A v době největšího boomu Dybbuku jsme opravdu hrály hodně, navíc po těchto akcích (málokdy to byly samostatné koncerty, většinou s dalšími kapelami) byl takový hlad, že nebyl problém hrát třikrát za měsíc v Praze, a všude bylo přinejmenším hodně plno.
Nemožnost koncertování… Jistěže byla místa, kam by nás nikdy nepozvali, občas byl koncert bez udání důvodu zrušený, občas pořadateli nedorazila naše „povolovačka“, což bylo k vzteku, ale protože jsme hrály vážně docela často, asi jsme to zase tak neprožívaly. Otravnější byly věčné zákazy nějakých konkrétních písniček, mám zapsáno, že před Vokalízou 1984 nám ze sedmi písniček, které jsme musely předložit ke schválení, zatrhli pět, takže jsme byly nuceny zvolit úplně jiný repertoár, než jsme původně chtěly.
Na koncerty jste často používaly líčení i módní doplňky jako „smuteční klobouček“ Marky, mělo to hlubší myšlenku, chtěly jste být jednoduše šik nebo to byl „jen“ boj s trémou? Někteří muzikanti říkají, že se na pódiu před lidmi stanou někým jiným, a vlastně si moc nepamatují, co se během koncertu dělo, dokud zase nezajdou do zákulisí. Máte to stejně?
HŘ: Pódium a hraní je úžasné. Propojení s ostatními, navázání se na tóny, rytmus… Souhlasím, že jsem mohla být i někým jiným. Ale převleky jsem neměla. Jen ručník a láhev vody.
PJ: Marka nás trochu zasvětila do divadelní prezentace: na pódiu se stáváme někým jiným. Modrá rtěnka, čáry na obličeji, obarvené cíchy, chroští, klobouky atd.
MM: Já používám v jistém smyslu své kloboučky jako takovou schovávačku a zároveň výzbroj. A baví mě je různě střídat, podle nálady a momentální bojovnosti.
Aktuálně vyšlo album, které bylo nahráno 21. 4. 1984 Na Chmelnici, pamatujete si konkrétně tento koncert nebo vám dnes už všechny ty Chmelnice, Opatovy atd. splývají? Byla pro vás zajímavější ta „pražská koncertní rutina“ nebo vám z té doby víc utkvěly v paměti akce mimo hlavní město?
HŘ: Konkrétní koncert na Chmelnici si nepamatuji. Vskutku jich bylo hodně, stejně tak na Deltě, Bunkru… Z mimopražských se mi asi nejvíc vybaví festival v Ostrově nad Ohří či Bratislavě. Milé koncerty byly v Brně.
PJ: Pamatuju si to výborně, koncert uvádí tlampačem Petr Slabý (1963-1923), se kterým jsme byli tenkrát moc zamilovaní (v říjnou 1984 jsme se brali). Měl ho půjčený z filmu. Byla to závratná doba plná zázraků.
MM: Ten koncert si pamatuju jen matně. Rozhodně jsem byla těhotná, v sedmém měsíci. V té době jsem umně skrývala své bříško a nikdo nic netušil. Všichni si mysleli, že jsem tlustá. Žasnu, jak monotónně zpívám, skoro bez výrazu na tom koncertě. To je takové pro mě neobvyklé.
Dybbuk prožil několik konců i návratů, je to tedy věčně živá kapela? A záleží vám vůbec dnes nějak zvlášť na tom, jestli někdo striktně odděluje kapely Dybbuk a Zuby nehty nebo vás prostě bere jako „jednu partu“? Ony se totiž i jednotlivé členky hodně prolínaly, odcházely, vracely…
HŘ: Nevím…
PJ: Je to jedna parta. Snažím si v sobě uchovat to přátelství za hrob. Dybbuk snad bude hrát v Lipsku na podzim 2023.
MM: Je to přesně tak. Publikum v tom žádný rozdíl skoro nevidí. Já ano, protože v Dybbuku jsem hrála převážně na basu a Pavla na kytaru. Tedy některé dybučí písničky na piano nezahraju (Ale čert to vem, Kroky, Karlín, Sen…). Některé jsem si ale upravila i pro piano.
KJ: Pro mě je Dybbuk krásná minulost, příležitostně oživovaná obvykle v rámci větších akcí, zatímco Zuby nehty jsou přítomnost. Ale pokud to někdo vnímá jako „jednu partu“, tak je to v pořádku, vždyť to propojení je tam pořád.
Také mě zajímají v tomto duchu vaše texty – čím to, že jsou nadčasové a hravé? Když to srovnám s mnoha kapelami, které hrály ve stejně době jako Dybbuk, tak se u nich často dá mluvit spíše o určitém archaismu… Existovaly věci, názory či slova, kterých jste se ať již vědomě nebo nevědomě snažily v textech vyvarovat?
HŘ: Při založení kapely jsme si s Pavlou a Markou slíbily, že NIKDY nebudeme skládat sladkobolné písně o lásce. Toto pravidlo jsme vždy říkaly každé další člence. Vědomě jsem se – kromě výše popsaného pravidla – ničeho záměrně nevyvarovala. Psala jsem texty, kterými jsem reagovala na život, který jsem žila já a lidé kolem v Praze, která byla šedivá, tajemná a skrytě krásná.
PJ: Chtěly jsme se vyhnout červené knihovně.
MM: Nikdy jsme nezpívaly o lásce (s výjimkou písně Blbá píseň o lásce).
KJ: No vida, nechtěl by o tom někdo napsat diplomku nebo tak něco? A co se týče autocenzury, výslovně jsme si zakázaly přímočaré písně o lásce. To přece není punkové.
Jak ve vašem případě fungovaly problémy s texty, zřizovateli, cenzurou? Byly jste někdy u těch pověstných přehrávkových komisí?
HŘ: Komise, kontroly, škrty, cenzura… vše popsáno v knize. Byla to vážně tupost, hloupost nadutců v komisích, které svazovaly chuť něco dělat. Jenže nešlo přestat. Naštěstí byli i hodní lidé a kličky, jak hrát.
PJ: Ano. Ale na tu historku bych potřebovala pivíčko. Taky mě nebaví sedět u počítače.
MM: Ano, u komisí jsme byly a díky Kateřině a jejímu hudebnímu vzdělání nám to vždycky prošlo. Některé texty byly napadány, že jsou příliš pesimistické. Proto vlastně vznikla píseň Radujme se a buďme šťastni. Měla to být odpověď na požadovaný optimismus. Známé jsou také problémy s písní Mouchy – „Otevírám dveře, vcházím do bytu, kolem lampy krouží hejno moskytů…“
Slovo moskyt jsme musely nahradit – tedy text měl vypadat: Otevírám dveře, vcházím do sálu, kolem lampy krouží hejno komárů. Kateřina to ale stejně vždycky zpívala po svém.
Jak se za celou dobu vašeho působení v kapelách změnilo vaše publikum? Myslím obecně, ale zajímá mě také, jestli vaše publikum stárne společně s vámi, či případně zda vodí na vaše koncerty své děti? Kdysi se na koncertech sedělo, dneska zase často lidi pod pódiem moc netancují, co je vám bližší, příjemnější?
HŘ: Chodili vrstevníci i jejich děti…
PJ: Miki tančí divoce, teď na Malých Zubech a to je moc hezký.
MM: Já miluju, když se lidi roztančí. Stále je k tomu vyzývám, až mě spoluhráčky okřikují. Je to unášející, když lidi pod pódiem tančí a užívají si to. Stejně tak, jako když s námi zpívají. Publikum máme buď vrstevníky – staré máničky anebo mladé, co byli počati za zvuků naší hudby (jak se někteří svěřují). To mě těší, že jsou na nás lidi pořád zvědaví.
KJ: Chodí na nás i vrstevníci, ale mnohem častěji mladší lidi, kteří nám říkají „poslouchám vás od dětství“, „vyrostl/a jsem na vás“, takže vrstevníci zjevně odvedli dobrou práci. A i tihle mladší občas přivedou děti, takže… Nejradši mám, když se lidi stáhnou pod pódium, ať už tam křepčí, nebo jen stojí a poslouchají.
Říká se, že kdo u vás přinesl nějakou písničku, tak si ji i zazpíval. Máte nějaké songy, které složily vaše kolegyně, ale vy jste si je chtěly alespoň zazpívat? Vzniklo tím dobré a konkurenční prostředí? Jsou kapely, které mají jednoho, maximálně dva diktátorské skladatele, a zbytek se tak trochu veze… Máte zkušenosti s obojím a co je podle vás lepší?
HŘ: Konkurenci jsme nevnímala, naštěstí bylo vždy možné se domluvit. A ano, kdo píseň přinesl, ten ji zpíval – pokud nechtěl někoho jiného on sám…
PJ: Já nemám hlas, a tak zpívám jen dvě ze své stovky písní.
MM: Ideálně autor zpívá svoji písničku, protože nejvíc ví, o čem vlastně je. Pavla ale často svoje písničky nechávala zpívat ostatním – její písničky miluju, a tak jsem za to byla vždycky moc vděčná (Utíkej, Co nikdo nikdy neviděl, Vodopády…) Milujeme dvojhlasy a trojhlasy, a tak zpíváme skoro pořád.
KJ: Tohle jsme nikdy nějak neřešily, zpočátku bylo logické, že kdo s písničkou přišel, ten ji zpíval. Ale protože Marka a Pavla byly a jsou nejplodnější, a zvláště Marka toužila po pestrosti, tak řadu svých písniček nechává zpívat jiné. A my jsme za to vděčné.
Vaší tvorbou se jako nit táhnou skladby nazvané „Paní“ s příslušným pořadovým číslem. Napadá mě, že u té první jste jako teenagerky viděly coby inspiraci nějaké starší ženy, jejichž život vám přišel řekněme vzdálený… Bály jste se, že by se taková „paní“ mohla stát i z vás? A stala se?
KJ: No, nemůžu mluvit za ostatní, ale mé „Paní“ mají rozhodně nějaké autobiografické prvky…
MM: Ovšemže jsme paní. Já nejspíš Paní III nebo paní V s kabelkou, Pavla Paní, která jde do zeleniny a chce si koupit banány (tahle paní tedy ještě není nahraná, ale měla by být), Kateřina paní IV nebo VI a Hanka asi ta legrační paní z písničky Unavená – „Nepustíme, tůdle nůdle, seš na to moc mladá…“
HŘ: Jsem paní, mám vnoučata a pro dívky ve věku, ve kterém jsme tehdy byly my, jsem asi něčím vzdáleným… Stejně jako pro mne byli ve dvaceti lidé po třicítce a v kapele paní po šedesátce. Tak to je, jen se vše opakuje a čas nás posunul. Jsem ráda, že jsem se mohla ve zdraví dožít věku paní, která se může radovat z LP. Naděje je.
