Slovem, fotkou i videem. Mighty Sounds po sedmnácté. Cílová rovinka nebo začátek nové éry?
Sedmnáctý ročník táborského multi žánrového festivalu Mighty Sounds je už minulostí a než se rozhodnete, zda koupíte lístek na příští ročník, je potřeba si proběhnuvší třídenní akci krátce zrekapitulovat.
Tři dny festivalu, dva týdny na práškách a v horečkách. Jako za starých časů. Mezi kapesníky a inhalačním zařízením polohuji ThinkPad, tak abych ze zbytků sil a vzpomínek navázal na tradici, která byla zpřetrhána covidem a bůhvíčím ještě. V následujících odstavcích vás čeká prakticky už klasický formát redakční ankety, ale jen s jedním členem. Nečekejte obligátní NEJ, ale přivítejte s otevřenou náručí PROČ. Není nám sedmnáct a netřeba se neustále honit za tím nej…
Proč se těšit na kapely, které obráží tuzemské festivaly pořád dokola?
Má to určitou skrytou výhodu, která se nezavděčí všem. Člověk už tak nějak ví, co ho čeká a jak na nedělním meet-and-greet deklarovali samotní organizátoři festivalu, doby, kdy se objeví nějaká kapela jen z osobní sympatie dramaturga či jeho čistého rozmaru, jsou pryč. Rozhoduje popularita v regionu konání, popř. povědomí cílené komunity. Takže je jen otázkou času, kdy se Enter Shikari, Dog Eat Dog či jiní staří známí objeví na stage značkách příště. Upřímně i za mé já, jsou interpreti, které je potřeba vidět zas a znova. Třeba takoví Comeback Kid v neděli šlapali jak kysané zelí diabetikovi zanedbávajícímu životosprávu, před měřením cukru v krvi. Za zvuku hc punkového opusu Wake The Dead bych mohl umírat každý den.
Proč konkrétně na Mighty nejezdí nejmladší generace festivalových návštěvníků?
To je asi otázka přímo na zástupce Z generation, ale jak bylo vidno z areálu, pod stageí či kdekoliv jinde, nejspíš proto, že je zatím takovýto festival nepotřebuje. Zkrátka, tahle párty je především pro starý. Tzn. 30 plus.
Proč nosit při koncertech špunty do uší?
Protože The Bronx. Tihle chlapíci z L.A. jsou snad čím dál tím víc hlasití. I přes fakt, že hladina zvuku byla po většinu festivalu víc než tinnitus free, aniž by ulpívala jeho kvalita. Magoři v čele s excelentně vyřvaným Mattem Caughthranem a v zátylku s kultovním Johnem Castillem opět dominovali Jameson Stage. Tentokrát poslední songy doznívaly do postupně se vylidňujícího stanu. Zkrátka neděle byla totálně nařvaná. A to nejen hlasitostí.
Proč by se mělo vyplatit jezdit na festival jen kvůli jednomu dni?
Těch praktických důvodů bude asi jako německých fotříků uprostřed areálu v neúprosném odpoledním parnu uvnitř dětského bazénku. Taková festivalová neděle byla Smrtnostná zbraň, past i Jak dostat tatínka na kardiochirurgii. Nabušený line up vypadal už na papíře fantasticky. V praxi to byla nedostižná jízda, kdy se přebíhalo ze stage na stage tak vehementně, až se se džbánem došlo pro pivo.
Proč dávat šanci kapelám, které vyměnily fungujícího člena za jiného?
Třeba takoví Ignite s novým zpěvákem Ellim Santanou měli víc energie než stánek s Redbullem vedle hlavní stage. Upřímně, kdo by to dneska řešil. Pokud kapela zařezává, netřeba se plašit.
Proč kapely hrají 40 let a skoro pořád to samý?
Co jiného by dělaly? U Black Flag se člověk možná trošku chytal v pátek za hlavu, ale v sobotní podvečer veteráni Dwarves řádili jak opilí mladím, které jim při uměleckém výkonu rozhodně nechybí. Takhle se nad hrobem vysmívat všemu a všem, především sobě, je nesmrtelný koktejl, který probourává všechny zdi a časoprostorová kontinua. Dokonalý dojem lehce kazil jen Nick Olivery v tričku.
Proč Frank Turner zpíval česky písničku o Karlu Gottovi a pivu?
To nevíme, ale bylo to vlastně moc milé. Ostatně jako celé vystoupení Franka Turnera a jeho doprovodné kapely The Sleeping Souls.
Proč na Mighty nehrály české a slovenské kapely?
Ale hrály, a že jich bylo. Od statutárních Polemiců, Nežfaleš, Houby, SPS až po nečekaně výtečné Staré pušky, vždy poctivě nahrnuté Thalidomide či za zmínku stojící a na poslední chvíli zaSKAjucí taSKAřice V3SKA. Věřte, že kapel s cedulkou CZ a SK bylo pro každého a na každém pódiu tak akorát.
Proč na Mighty nehrály i české a slovenské kapely s exportním potenciálem?
Vážně? Frankie a The Deadbeats zní, jako by byli dvě hodiny jízdy cadillakem od Nashvillu a tuzemskou šarádu by v tom zahraniční pozorovatel viděl jen díky tiskové zprávě. Upomínku na ubrousku mám propiskou zapsanou i na vyhrané Donnie Darko, světu nadbíhající metličky Marked as an Enemy a facku mokrým ručníkem přes bedra bych si musel dát, kdybych zapomněl na Glad For Today.
Proč i do basic kempu dávali keramický záchody?
Netřeba byť jen náhodnému návštěvníkovi festivalu vína v Mnichově Hradišti vysvětlovat. Tady jen hluboko smekám a tleskám před realizací opravdového luxusu uprostřed udusaného pole. Kdoví, třeba se jedná o světový unikát.
Proč bylo v line up tak málo rapu?
Mc Gey možná trošku chyběl, ostatně jako „jeho“ obligátní šapitó, ale Denis z Wilderness aka rapper Fvck_Kvlt, uhrančivý Bob Vilan a takřka hardbassoví Moscow Death Brigade se svým DJ setem naprosto stačili.
Proč vidět Rancid v roce 2023, a to v neděli před půlnocí?
Třeba je to naposledy. Co si budem, ne, že bych někomu nepřál věčné mládí, ale klukům z Rancid už notně prostupují kontury šestých křížů nejen do instrumentální munice. Nostalgicky mentorující Lars Frederiksen, živelný Tim Amstrong a Matt Freeman swingujíc v rytmu Operation Ivy punkrocku jen umocňují sílu jejich hymen a bez nadsázky táborákových odrhovaček. Atmosféra pod punkrockovým Olympem byla přesně taková, jak se o ní vyprávělo. Andrew Neufeld v pitu rozléval plechovkového kozla a já v pláštěnce obrněn proti létajícím pivákům, v pevné obuvi, se špunty v uších a ve slunečních brýlích proti návalům oslepujícího prachu z mohutného podupávání stáda přerostlých hříbat kontroloval své možnosti úniku zprostřed rodea. Takový lidský monzun jsem dlouho nezažil. Tak třeba kvůli tomu a kolektivnímu už pár dní starému rohlíku na tváři.
Proč jezdit i příští rok?
Protože Mighty Family and Friends to be continued.
