Praha má za sebou první ročník Metronome festivalu. Ambiciózní akci, která se usídlila v areálu Výstaviště v Holešovicích, pořádá tým okolo United Islands. Line-up lákal hlavně na Iggyho Popa nebo Foals, prostor se ale našel i pro cz/sk interprety. Na místo podle pořadatelů dorazilo sedm a půl tisíce lidí, a někde mezi nimi jsme byli i my, tak si to pojďme zrekapitulovat.
Park Stage ukrytou mezi stromy, stranou od Křižíkových pavilónů, obýval v sobotu, v okamžik našeho příchodu Michal Ambrož a Hudba Praha. Jasná Páka / Hudba Praha má svoje kouzlo, které v určitém věku uchvátilo patrně každého a kompilace Starý pecky (a tak dál…) patří bez debat k nejzásadnějším tuzemským deskám. V setlistu, který zahrála aktuální Ambrožova sestava, samozřejmě nechyběly hitovky jako Máma, táta nebo Pal vocuď, ve které si na festivalu zahostoval i bývalý bubeník Jasné Páky David Koller. Ten ostatně spolupracoval s Ambrožem i na nové desce s názvem Srdeční příběh, která se dočká oficiálního křtu v polovině září.
Metronome festival v průběhu prvního dne nabídl dostatek volného prostoru, minimální fronty na pivo a čistý toitoiky. S tímhle dojmem jsme se šli podívat na jednu z hvězd sobotního programu – The Kooks. Pro spoustu lidí byla právě tahle banda z Brightonu tím hlavním důvodem, proč Metronome navštívit, ale přiznejme si: Iggy Pop je Iggy Pop. Na The Kooks bylo možná příliš brzo. Kolem sedmé hodiny jim to příliš nešlapalo, i svižné songy enormně natahovali a drobné technické problémy je dokázaly viditelně rozladit. Jejich setlist byl z veliké části výrazně postaven na písničkách z debutové desky Inside In/Inside Out, což vcelku nepříjemně překvapuje, když si uvědomíme, že od téhle nahrávky uběhlo už deset let. To, co působilo tehdy svěže, je dnes už rutina a materiál z dalších třech desek upoutat víceméně nedokáže.
Na druhém pódiu sázel Richard Müller také na osvědčené starší songy. Jenže když v jeho podání zní Nina Ricci, srdce i přes trochu nepovedený zvuk zaplesá. Kapela, která byla v podstatě stejně statická jako The Kooks, stála hlavně na výkonu saxofonisty (a občasného flétnisty), jehož hra byla překvapivě zábavná. Nebude to ľahké s Müllerem zpíval prakticky každý, kdo byl aspoň trochu v doslechové vzdálenosti od pódia, přesto ale kromě pár odboček do ryzích osmdesátek, jako písní Prečo Vy Ľudia XX. Storočia Máte Vždy Zachmúrené Obočia?, setlist stavěl především na pomalejších a intimnějších skladbách, například perfektní Milovanie v daždi. Jenže to už se slunce dotýkalo horizontu a byl nejvyšší čas odejít směr hlavní pódium.
Tam měl totiž za čtvrt hodiny začínat Iggy Pop. Festivalový headliner, na kterého očividně dorazilo nejvíc návštěvníků, odstartoval s ohledem na blížící se bouřku svůj set dřív. Tolik lidí jako při otvíráku No Fun jsme ještě na festivalu sprintovat neviděli! A že bylo proč hejbnout kostrou – vzápětí následovaly: I Wanna Be Your Dog, Passenger a Lust for Life. 69letý Pop, jak jinak než bez trička, pobíhal na pódiu sem a tam, nakrucoval se jak lehká holka a rozhodně nevypadal, že by se chystal naplnit název poslední desky Stooges: Ready To Die. Jestli něco Iggy Pop uměl vždycky skvěle, tak strhnout lidi, a takovýmhle začátkem setlistu se mu to nemohlo nepovést. Nemusel ani moc mluvit, to, co bylo ve vzduchu, to řeklo za něj. V prvních řadách pod pódiem se rozpoutalo peklo, tancovalo se ale všude, kam člověk dohlédl. Najednou byl pod pódiem i Pop, potřásal si rukou s fanoušky, a ti z něj div nestrhali kalhoty. Na stagediving jako před čtyřmi lety na Trutnově sice nedošlo, i tak to ale byla show s velkým S.
Z plynu se ubíralo až v druhé části hodinu a půl dlouhého koncertu, při Sister Midnight a Nightclubbing z Popovy první sólovky The Idiot. A šlo se do finále: Sunday, Break Into Your Heart a Gardenia z ještě čerstvého alba Post Pop Depression. Díky tomu, že už před koncertem kolovala na internetech fotka kytaristova setlistu (děkujeme kolegům z Headlineru za spoiler), vědělo se, že v tuhle chvíli by měly zaznít ještě Search And Destroy a Down On The Street od Stooges a na úplný závěr Wild America. Matku přírodu ale neukecá ani Iggy Pop, a tak musel kvůli přicházející bouřce předčasně končit. Pár hodin poté, co zmizel z pódia, pak fanouškům vzkázal na sociálních sítích: „Chystal jsem se zahrát ještě dva staré songy od Stooges, když přišla bouřka. Až se vrátím, začnu koncert přesně tam, kde jsme skončili. Tak jako tak jsem si užil skvělý večer.“ Už teď se nemůžeme dočkat!
V bouřce a následném vytrvalém dešti, po zkráceném Iggyho setu, hledal úkryt každý, kde se dalo. To podivínská parta Fat White Family na pozapomenutém pódiu v jednom z Křižíkových pavilónů zahájila setlist písničkou Auto Neutron přesně na čas. A v mlze, která se dala krájet, se kapela představila v nevyzpytatelném světle. Divoká psychedelie, kontaktní a naléhavá, přesto místy postpunkově popová, útočila na všechny smysly. Frontman Lias se snažil kdekoho obtočit kabelem mikrofonu a do toho zuřily největší pecky Fat White Family: I Am Mark E. Smith, Whitest Boy on the Beach nebo Touch the Leather. Tak tuhle šestici z Londýna chceme vidět určitě znovu a vy s námi!
Nedělní program pro nás otvíral očekávaný koncert Ivana Krále s hostovačkou Jiřího Suchého. Škoda, že řady návštěvníků oproti prvnímu dni znatelně prořídly, protože tahle podívaná si zasloužila větší účast. Z hlavního pódia foukal pasát vlídný od právě končících JAR a u park stage to bylo znát – Ivan Král a jeho kapela složená z místních muzikantů vyfasovala asi největší výheň celého víkendu. Přestože by se určitě cítili a vypadali líp v přítmí menšího klubu, poprali se s tím s grácií. Král je žák staré školy – v 70. letech emigroval s rodiči do USA, hrával s Blondie, Patti Smith i Iggy Popem, a ani po nich by přece nikdo nechtěl žádné novátorství. A přesně v moment, kdy mohl koncert začít působit jednotvárně, si Král na pódium přizval Jiřího Suchého. A pak teprve začala show. Půvabná, nesmělá, chytrá a přirozeně vtipná. „Jestli je tady někdo, kdo si myslí, že jsme secvičený, tak se mejlí,“ zahlásil Suchý a s každou další větou dostával návštěvníky do kolen. „V mým věku chtít, abych se v červnu nabifloval vánoční píseň, to po mně nikdo nemůže chtít.“ A přidával se i Král: „Pan Suchý napsal 1600 skladeb a teď se omlouvá, že zapomíná slova?!“
Jestli si říkáte, proč zrovna tohle spojení, odpověď je jednoduchá – Král Suchému přesně před 20 lety produkoval album. Vzpomínalo se ale i na další jubileum – před 60 lety složil Jiří Suchý jednu ze svých prvních skladeb Zlomil jsem ruku tetičce. „To někteří z vás ani nechodili do školy,“ vtipkoval, doprovázel se na banjo a ve svých 84 letech tančil. Společný, bohužel jen čtyřpísňový set uzavřeli skladbou Ježka, Voskovce a Wericha Klobouk ve křoví. A Král, už zase s kapelou, přihodil na úplný závěr hitovku Dancing Barefoot, kterou složil a hrával s Patti Smith.
To Kanaďané Walk off the Earth, kteří naběhli na pódium poté, byli naprostý protiklad. Současný pop s milióny shlédnutí na youtube a do detailu připravenou show bez špetky improvizace. Okázalé intro, nepřirozené roztleskávání a rozezpívávání lidí, vystřelující konfety, mávaní českou vlajkou nebo společná videoselfie s lidmi pod pódiem. Sice v podstatě zkombinovali asi tak všechno, co nás na současné hudbě irituje, ale zapálení pro věc se jim upřít nedalo. Navíc jejich zpěvačku Sarah Blackwood budeme za léta v The Creepshow milovat vždycky. Trochu ale zamrzí, že už to není ta drsná kytaristka v síťovaných punčochách ani neafektovaná milá holka jako na sólových koncertech. Nejsvětlejším momentem a vrcholem vystoupení pak bylo medley hrané v pěti lidech na jednu kytaru postavené na coveru Somebody That I Used To Know. Dobře, házení nástrojů bedňákům přes půl pódia a kopák vystřelující kroužky z kouře byly taky docela efektní, akorát asi nebylo zrovna záměrem, aby člověk na hudební kapele nejvíc ocenil právě tyhle elementy.
Třešničkou na dortu téhle groteskní hodinky pak byl moderátor Park Stage, kdosi z Evropy 2. Vymyslet při rekapitulaci vystupujících, že „Richard Müller se nesvlíkal, zato se svlíkal Iggy Pop a ke Kooks mě nic nenapadá“, to muselo dát opravdu zabrat. Tak aspoň že si nezapomněl pozvat lidi na svůj Instagram.
Koncert nedělních headlinerů, britské kytarovky Foals, nemohl přijít v lepší chvíli. Vidět, že ještě existují velké mladé kapely, které za sebe nechají mluvit svou hudbu, bez jakýchkoliv zbytečných kudrlinek a umělých příkras, bylo osvěžující. Často zasnění, mnohdy uhrančiví, zhusta naléhaví a nejednou elektrizující. A prostě sví. Navíc Foals dokončili to, co nestihl Iggy Pop – jejich frontman si skočil do lidí. Kruh se uzavřel a první ročník Metronome festivalu dotikal.
A i přes pár porodních bolístek, jako ne zrovna upravená plocha areálu, si ostudu neudělal. Časté výtky typu, že festival nenabídl dostatečný doprovodný program, nebo řeči o předraženém pivu, jdou mimo nás. My totiž pořád žijeme ve světě, ve kterém se na festivaly jezdí kvůli kapelám a za dobrým pivem se chodí do malých pivovarů. A těšíme se, že to i na příštím ročníku, který je naplánován na 23. – 25. června 2017, bude víc o hudební stránce než o selfíčkách focených na pouťových atrakcích.
Text: Danny Šedivý / Michaela Klocová
Foto: metronomefestival.cz
