Patti Smith, ikona 70. let a stěžejní postava brzké punkrockové scény v New Yorku, má přijet koncertovat do ČR. Ihned kupuji lístky a těším se jak malá. Jenže ejhle – covid. Dva roky jsem čekala na tenhle koncert, který se kvůli covidu posunul hned dvakrát. Během čekání se obávám toho nejhoršího, Patti Smith toho zažila hodně, tak snad zvládne i covid, říkám si. A nakonec jsem se přeci jen dočkala, takže hurá do Prahy!
V případě Patti Smith překonávám svoji skepsi vůči starším kapelám a tak trochu „dinosaurům“, kterým to už prostě tolik nezpívá/nehraje a kteří jednoduše neví, kdy přestat. Akorát člověku ničí ideály. Jenže Patti je jiná, přece jenom nehraje žádné odrhovačky, je to umělkyně s duší básníka, a já prostě věřím, že to bude kulturní zážitek, tak jako tak. A taky že byl. Úterní večer totálně předčil jakákoliv moje očekávání.
Forum Karlín je zaplněno lidmi, téměř nikdo z generace Z na obzoru, pod nohama se napínají parkety jak z tělocvičny. Téměř na čas na pódium vychází kapela a jako poslední vysoká postava s dlouhými šedivými vlasy ve dvou copech jako indiánský šaman – Patti Smith. Má na sobě černé kalhoty, bílé tričko, černou vestu a přes to dlouhé sáčko/kabátek. Osobitý styl nezapře. Karlín Patti i kapelu přivítal bouřlivým potleskem, který se během večera několikrát opakoval. Byl to večer velkých gest a velkých jmen. Kdybyste zavřeli oči, nepoznali byste, že zpívá 75letá paní. Její zpěv byl stejně hypnotizující jako z desky, včetně specifického skřípání hlasu. Na podiu tančila a pečlivě se věnovala během vystoupení i obecenstvu. V jeden moment si všimla někoho z první řady s ukrajinskou vlajkou a zbytek písničky pak dozpívala s vlajkou na hlavě.
Další silný moment byla recitace básně od beatníka Allena Ginsberga. „Everything is holy! Everybody’s holy! Everywhere is holy!“ zvolala Patti z plných plic a mně naskočila husina. V na míru ušitém programu připomněla Ginsbergův kladný vztah k Česku. Ještě před pražským jarem v roce 1965 navštívil Allen Ginsberg Prahu a tehdejší studenti ho zvolili králem Majálesu. Jeho několikatýdenní pobyt v Praze s místní alternativní scénou pěkně zamával.
Uprostřed setu se předvedli i zbylí členové kapely, kteří rozhodně nepůsobili jako žádní amatéři. Krásně ozvučeným sálem zazněly pecky I Wanna Be Your Dog (The Stooges) a Walk on the Wild Side (Lou Reed). Nejvíce se ale publikum rozezpívalo až při hitovce Because the Night, kterou Patti (společně s Brucem Springsteenem) složila pro Freda Smithe z MC5, ještě když spolu randili. Později se vzali a měli dvě děti, dceru Jesse a syna Jacksona, který ji na koncertě doprovázel na kytaru.
Samozřejmě nechyběly písničky Dancing Barefoot a People Have the Power. Nebyla by to Patti, kdyby neprojevila i svoji aktivistickou stránku. Zazpívala cover písně After the Gold Rush od Neila Younga, kterou v 70. letech upozorňoval na aktuální environmentální problémy. Pro mě to bylo klišé, hlavně protože jsem před vstupem do Fora musela vyhodit zbytek vody a pár sušenek (moje malá noční sváča!). Kdybych měla v petce Braníka, tak se nedivím, ale tohle mi přišlo nehumánní, ještě když venku bylo pocitově 40 °C a uvnitř klimatizováno na 20 °C. Tolik k environmentu.
Co mě ale u srdce zahřálo, byla skladba Pissing in the River (nenechte se zmást, písnička není o znečišťování řek), kterou Patti věnovala našemu rodákovi Ivanu Královi. „S Ivanem jsme napsali mnoho písní, ale tuhle mám nejradši,“ uvedla song Patti. A co mě dostalo nejvíce, byla epická Gloria. Celá dojatá jsem jen zírala se slzami v očích. Měla jsem pocit, že je mi 15 a že ji slyším poprvé. Připadala jsem si jak blázen, ale všechno mi v ten moment dávalo smysl. Více takových pocitů.
