Přiznávám, je poněkud prapodivným pocitem sedět nad nekrologem někoho, kdo je mladší než já. Jako blesk z čistého nebe sobotním ránem prolétla zpráva o smrti Hans-Erika Dyvika Husbyho alias Hanka Von Helvete či amerikanizovaně Hanka von Hell. Bývalého zpěváka norských Turbonegro, kapely, které se podařilo vytvořit si kolem sebe auru naprosté kultovnosti s armádou loajálních fanoušků, oháknutých do monolitické jeansové uniformy.
Půle devadesátých let byla pro člověka, kterému učarovala energie původního punku o více než dekádu dříve, dobou bobtnající hrůzy. Hardcore opanovala ta nejdebilnější nápodoba metalu na straně jedné a na opačném pólu neméně neposlouchatelné „emo“. Punk se změnil v bezkonfliktně „politicko-korektní“ prázdnou schránku, oděnou do kostýmu z rapového koncertu. Přesně v této konstelaci proběhlo mé seznámení s Turbonegro. Sedíc v pokoji někde na norském venkově se z kazeťáku začaly linout tóny tehdy svěží Ass Cobry a během pár tónů ze mě byl fanoušek. Konečně zase někdo hraje jako kapely, které pro mě znamenaly punk. Americký punk se tu prolíná s amatérskou surovostí punku skandinávského, odkazy na rockové hity a v neposlední řadě neodolatelnou image slizkých hnusáků, která za využití rocknrollových klišé, zahnaných do extrému, vyznívala naprosto anti-hvězdně. Jedno ze zásadních témat punku tu bylo trefeno přesně na hlavičku. Jejich aurou jsem byl polapen v okamžení. Návdavkem písně z repertoáru Lewd a Rude Kids jasně ukazovaly, z jakých zdrojů Turbonegro čerpali.
Hank v té době teprve pracoval na svém vizuálním alter egu, jehož ranná podoba je nesmazatelně zvěčněná lehce bizarním plakátem v albu. Nicméně provokativní performance i pohrávání si s tématy na hranici obscénnosti a provokace v duchu ranného punku, již byly přítomny, aby byly k dokonalosti dovedeny deskou Apocalypse Dudes, jednou z nejsilnějších desek, vzešlých v punku v devadesátých letech, a dodnes nadčasově svěží a chytlavou. Krátce na to se Turbonegro ukládají ke spánku a Hank si svede svou malou válku s vnitřními démony. Když se po pár letech Turbonegro vrátí na pódia, z kdysi divoké podzemní kapely je kultem opředená, dobře prodejná komodita, jejíž popularita nabobtnala a překročila mantinely podzemního mikrosvěta garage punkové komunity. Zároveň ale již nikdy nedokázala reprodukovat magii Ass Cobry a Apocalypse Dudes.
Turbonegro se poněkud stali obětí svého konceptu. Ten původně fungoval jako něco, co dávalo primárně smysl coby ironická provokace uvnitř dané subkultury, nastavující zesměšňující zrcadlo a ukazující prostředníček strnulé korektnosti, aby se lusknutím prstu proměnil ve více méně vážně vnímanou image rockovým středním proudem, kterému ironické provokování poněkud unikalo. Laciná rocková klišé, podávaná s úšklebkem, se stala poněkud vyprázdněnou obchodní známkou a publikum zaplnily davy nového a nutno podotknout podstatně širšího publika.
Když se cesty Tubonegro a Hanka rozdělily, patřil jsem k těm, podle nichž se měla kapitola rockového příběhu jménem Turbonegro uzavřít. Nestalo se tak a Hank, poté, co se na chvilku v rámci show byznysu stal tak trochu jakýmsi norským ekvivalentem zpěváka z Kabátu, včetně účinkování jako porotce v pofiderní TV soutěži Idol, se proměnil v rodinného typa, očištěného od divokých drogových excesů. Aby se po pár letech vrátil na pódia i do studia se svým novým projektem, ten stále čerpal z obdobných hudebních zdrojů i oplzle kabaretní pódiové prezentace. Tu ostatně předvedl na Chmelnici svým koncertem v krátce předcovidových časech, ze kterého jsem, přiznávám, odcházel s rozpačitými pocity. Devadesátá léta byla dávno pryč, stejně jako aura provokujících punkáčů, zbyla jen laciná teatrálnost a přehrávaná hardrocková klišé. Ale i tak jsem si říkal, třeba to bude příště lepší. Bohužel, už nebude.
Hank Von Helvete ale pro mě po zbytek mých dnů zůstane tváří toho, co v mém světě zachránilo punkový rocknroll z celé té záplavy hudebních i subkulturních břečkojdních exkrementů devadesátých let. Na gramofonu se právě otáčí deska Apocalypse Dudes a já mám i po všech těch letech stejný pocit fascinace, jako když se mi na něm točila poprvé. Stále mám ten těžko racionálně uchopitelný pocit, kdy cítíte, že kapela mluví za vás, vaší řečí, jen dokáže lépe volit slova i kombinace tónů. Vi ses i helvete, Hank!
