Před pár lety jsem zatížen explozí australské produkce od synth punk přes kraut math post hardcore až po surf psychedelic indie rock prohlásil, že britská kytarovka je vyčpělá a nemá mi co nabídnout. Pošetilý floutek. Cestou domů z vyprodaného Paláce Akropolis si v hlavě nechávám dojíždět melodie a atmosféru z koncertu Temples a Creatures, který byl jasnou fackou mému úzkoprsému tvrzení.
Nebudu svůj ani váš drahocenný čas mrhat jakýmkoliv představováním kapely Temples. Od toho máme Google. Jedno ale napsat chci: všechno už tu bylo, nevymyslíš nic. Tak proč se trápit nějakými novotami, když se dá muzika dělat s odkazem na už vymyšlené. I s tímto vědomím se dá vytvářet hudba, která je současná. A Temples jsou toho důkazem. Jejich z desky lehký a na poslech na míru ušitý středoproudý psychedelic 70′ pop rock je docela zajímavou výzvou pro sebezvaného zkušeného posluchače a návštěvníka koncertů.
Je chvilka po půl osmé, když s drobným razítkem na zápěstí vcházím do sálu Paláce Akropolis. Předkapela Creatures dohrává druhý song. Prakticky na síti nevyhledatelná kapela solí vkusný kovbojský soft country rock, jako by byli od Mississippi, nebo minimálně z Povodí Ohře. Mrk. Mrk. Stylově oháklí čtyři předtřicátníci z britských ostrovů před osmou končí. Hodně krátký set. Zpěvák s noblesou Nicka Cavea a s tělem Jacka Blacka poděkuje a s obrovským pukrlem se rozloučí s naplněným palácem.
Prostor je už celkem vydýchán a lidí stále přibývá. V sále se zhasne. Dav na tmu reaguje tleskáním a pískáním. Lasery mě donutí přimhouřit oči tak, že si skoro ani nevšimnu, že se na stage sunou nějaké postavičky. Začíná se.
Temples svůj takřka hodinu a půl trvající set začínají ohlušujícími samply jako předzvěst songu z jejich čerstvé druhé desky Volcano, All join in. No a pak už to jede. Kytarová oáza halucinogenní něhy! Všichni se kolem mě pohupují a uculují. Atmo jak při Woodstocku. Jiný ekvivalent mě teď nenapadá. Jsem chycenej. Hlava celé téhle vintage senzace James Bagshaw střídá asi desátou kytaru. Davem se prodrásám do patra, aby z toho něco měly i oči. Ze zmíněného alba Volcano zaznívají hitovky Certainty, Mirror, Born a Into The Sunset, ze starších pak Sun Structures nebo Shleter Song, která celou parádu ukončuje.
Tohle bylo skvělý. A jediné, co dokonalé květinově revoluční náladě ubíralo na autenticitě a dokonalosti, byl fakt, že ve zvonových manšestrech a batikovaných tričkách bez límečku moc lidí nepřišlo. Já jsem sice košili měl, ale měl jsem si do vlasů aspoň ještě implantovat ten šátek, co jsem s sebou táhnul v plátěnce. Nevadí. Jindy. Protože tohle chci nastopro vidět ještě minimálně jednou.
Foto: Petr Klapper, celý fotoreport tady
