Léto hýří neotřelými nápady – když někdo navrhne, že by nebylo od věci si čtvrteční program Fluffu zpestřit procházkou, vzápětí se najde několik nadšenců, odhodlaných plán provést. Trasa dlouhá něco kolem dvaceti kilometrů, s krásami sluncem rozpálené Plzně od centra až po periferii, lesními cestami a příkrými stezkami, zarostlými vysokou trávou, s výhledem do přírody i na dálnici a se zakončením v rokycanských hospodách, bránících v bezproblémovém projití města a vystoupání kopcovitým terénem až na letiště.
Adepty na cenu za největší temnotu a rouhání byli extrémně rozvláční, těžce stravitelní, jako z pekla znějící francouzští doom metaloví Monarch. Frontwoman zpestřila zvuk mikrofonu mnoha krabičkami na oltáři s hořícími svíčkami, afektovaný a „zefektovaný“ zpěv naháněl hrůzu a mluvené pasáže, deklamované s pohrdáním, budily nesvatou úctu. Kytary vyvolávaly pocit hrubého štěrku místo müsli k snídani, při opakovaném rozjezdu předlouhých skladeb sebou člověk trhl vzápětí po vražedných úderech do bicích a basák krom temného řevu předváděl i snahu přesvědčit se, kolik že pravdy bylo na Danteho Božské komedii a devíti kruzích pekla. Hudební zážitek, působící jako očistec.
Žánrově asi nejméně „fluffovou“ kapelou byli folk crustoví miláčci z texaského Houstonu, Days N‘ Daze. Přijeli se zpožděním, protože po cestě je samozřejmě stavěli boys in blue, zpěvačka a trumpetistka Whitney byla roztomile skromná a rozpačitá, nikdo z kapely rozhodně nebyl střízlivý, ale koho to zajímá, když během jejich show byl pomalu větší bordel, než na kdejaký hardcore. Během halekaček, jako byla Misanthropic Drunken Loner, jsem jen čekal, kdy odněkud vyskočí Scott „Stza“ Sturgeon a zahostuje na Bedbugs & Beyond. Žel, nestalo se, i přesto však DND patřili k nejpříjemnějším zážitkům festivalu.
O punkovém písničkáři, co si říká Gab De La Vega, jsme se dozvěděli od kamarádů z Německa. Ovšem sám poeta s kytarou je z Itálie, a z komorního vystoupení v info stanu jsme měli pocit, že jsme přesně na místě pro vyděděnce, ale zároveň tam, kde svět ještě dává smysl – skladby o přátelství se prolínaly s protestními songy, politický přesah se nenásilně mísil s historkami ze života a celý set se nesl v duchu připomenutí, že nesmíme ztrácet naději, charakter, smysl pro humor a nadhled. Naprostým opakem klidného rodinného koutku hardcore punku bylo cynické tornádo Povodí Ohře, nelítostné hardcore country, underground s historií, píšící další kapitoly života ve stoce společnosti. Není čas se dojímat, když do města vtrhne ohňostroj marnosti a nutí ty klidnější z nás rozebírat texty, kousavé jak umělá deka, a ty divočejší rozhazovat nohama i rukama do dálky. Kotel nad bodem varu vypadal jako na hlavní zahraniční hvězdy, zatímco rezavým hřebem večera byla česká parta nihilistů, u nichž nevíte, jestli jsou zajímavější jejich hudební kořeny, nebo směřování aktuálního projektu.
Nechováme důvěru k příliš chváleným kapelám, dokud je nemáme možnost vidět sami naživo. Bostonští hardcore punkoví Spirits byli vynášeni do nebe, a nakonec jsme museli uznat, že jejich tvorba i show mají něco do sebe. Dokážou předat obrovské množství energie, soustředěné i na poslední desce Unrest, jejich projev je jako ježatá agresivní cirkulárka, co se vám zařízne do vědomí. Polským hardcore punks Government Flu slušel zběsilý set na stanové stagi, chvílemi člověk nabýval dojmu, že hudební těleso se mění v drtičku betonu. Syrová nasraná brutalita, úderná a špinavá riffáž, brajgl a řev. Kus osmdesátkové hardcore punkové Kalifornie z polské Varšavy. Bylo ctí nechat si prohnat sekyru kolenem od brněnské, žánrově těžko zařaditelné temnoty Nikander. Black, sludge, stoner metal? Podzemní koktejl post apokalyptického estetického cítění má všechno, a je těžké vystihnout ono ostré koření, jež dělá z této party naději, přesahující úzkoprsý český rybníček. Naživo zdrcující extáze a krev stříkající z uší – dokonalost!
Není radno podceňovat thrash metal z Belgie – o tom nás přesvědčil psychopatický crossover hardcore thrash Toxic Shock hned zkraje festivalu. Svatba NYHC vlivů s old school metalem. Mexičtí post-hardcoristé Joliette byli sice sympaťáci, ale zněli jako čajíček o páté, příliš ubrečeného a pomalého emíčka, málo brutálních pasáží. Těch jsme si naopak dosyta užili s hardcore punkovými See You In Hell, při jejichž divokém setu křižovaly oblohu blesky, pršelo a bouřka dokonale dokreslovala atmosféru. Singapurská screamo senzace Yumi se ztrácí v mejdanovém oparu, straight edge metalcore Clear X Cut jsme sice viděli za střízliva, ovšem moc nás nebavili. Podvečerní hardcore punková Gattaca málem zbořila stan, a tu nejrychlejší a nejšílenější zhovadilost jsem si musel nechat nakonec – když fastcore, tak Ona Snop! Nic rychlejšího jsme na letošním Fluff Festu asi nezažili. Songy, končící dříve, než začnou, nekompromisní sypačka riffů, o překot hrané party všech nástrojů, nestíháte vzteky a nadšením ani hrozit rukama, natož mlátit víkem do kovové popelnice!
Letošní Fluff se podařil na výbornou, od začátku v podobě pěšího výletu z Plzně a klasické anabáze v centru Rokycan, přes průběh se spoustou zajímavých kapel, srdcařských návštěvníků, rozmanitých stánků a hromadou příhod, až po zakončení, loučení a typickou post festivalovou depresi. Komorní festival je příjemným hřebíkem do uší s tunami málo známých hudebních produkcí, a balzámem na duši pro dámy a pány nejen z hardcore scény.
