Bad Nerves jsem zaregistroval před necelými třemi roky se singly Radio Punk/Last Beat a Dreaming. Tak nějak jsem je v tichosti zapomněl sledovat, to se ale naprosto změnilo se singlem Can’t Be Mine.
Tahle kapela z Londýna měla minulý rok slušně našlápnuto a začínala se objevovat v programech velkých festivalů, tomu všemu bohužel vystavil stopku Covid. Takže nyní žije jiskřička naděje uspořádat jejich koncert na Sedmičce.
[youtube id=“eWJ2lhsjIwE“ width=“620″ height=“360″]A tak v době klidu, patrně po neustálém naléhání fanoušků na sociálních sítích, se kapela ke konci roku konečně rozhodla vydat své debutové eponymní album. 12 songů, které odsýpají tak rychle, že je musíte slyšet ještě jednou a zas a znova. Těžko se vybírá slabé místo, za to těch silných má deska požehnaně. Za mě musím vypíchnout už zmiňovanou skladbu Can’t Be Mine, dále Baby Drummer a Electric 88. Pokud bych měl přirovnat jejich zvuk, okamžitě se mi vybaví Radioactivity, potažmo cokoli, kde figuruje jméno Jeff Burke (The Marked Men). Je to powerpop, je to i punk, ale asi nejlépe to vystihla kapela sama v písni Palace: „A seventies punk with 21st century blues.“
Bad Nerves jsou velmi aktivní i co se týče klipů, takže v podstatě většina tracklistu má venku i video. Deska je momentálně vyprodaná, ale snad už se pracuje na druhém pressu.
A o tom, jak se moje deska dostala až do Nairobi, rád povím zájemcům u piva.
Hodnocení: 1977/10
[youtube id=“0ggWQpRcBIY“ width=“620″ height=“360″]Datum vydání: 20. 11. 2020
Label: Suburban Records
Link: https://badnerves.co.uk/
