Od špinavé garáže po kouzelnou psychedelii. Divoké vítání jara s Panel Surfers
Jsou koncerty málo známých, avšak parádních kapel, na nichž se vídáte v podstatě pořád s podobným osazenstvem a publikem, složeným z nadšených bláznů, věrných svým neznámým objevům. A je jedno, jestli je to v Berlíně nebo v Plzni. Když už jste znaveni jednotvárností koncertů a stále se opakující šablonou songů i vystupování kapel, je třeba, aby po čase přišel večer plný spontánnosti, divoké energie a atmosféry, která spojuje. Možná vás něco takového nakopne, začnete opět tvořit, napíšete po dlouhé době reportáž.
Pokud vím, maďarští surf-punkoví Panel Surfers se na svých cestách zastavili v Plzni podruhé. Premiéru si odbyli téměř přesně před třemi lety a možná jsem ze Sally Brown a jejich koncertu s kolegy z The Vernal napsal i report. Tenkrát vše proběhlo bez problému, při letošním jarním návratu byla ovšem cesta o poznání trnitější. Jejich kamarádi na turné, surf rockoví The Keeymen, pocházející též z Budapešti, měli totiž spolehlivější odvoz – přijeli na čas a odehráli sólo koncert v plzeňském podniku Moovement ve čtvrtek, pak pokračovali do Berlína, zatímco Panel Surferům se rozsypala kára a lokální plzeňská parta nakonec uspořádala last minute show v klubu Belfast. Ještě že tak – odměnou nám byly prostory nacpané lidmi a prosáknuté pozitivní energií. I přes chladné počasí v našich končinách, jako by člověk jen vyšel po schodech na terasu ve vnitrobloku, zalitou líným odpoledním sluncem, klonícím se k obzoru, a slyšel zvonící kytary a šplouchání zpěněných vln.
Tentokrát basák nevypadal jako Jack Dalrymple z toyGuitar, potažmo Dead To Me – přijal inkarnaci ve Franka Zappu. „Zappa on the base, ladies and gentlemen!“ Jinak si ale veselá parta byla podobná vzhledově, a hlavně hudebně – a nutno podotknout, že od minule šli o několik levelů výše. Hráli staré songy, nám známé například z eponymní kazety, ale rychleji, lépe, zuřivěji, produkce byla sebejistější. K tomu nálož novějších skladeb, a jestli jsme onehdy probírali, co v jejich tvorbě slyšíme za vlivy, rychle jsme zapomněli, protože zvuková stránka byla ještě pestřejší. Od špinavé garáže a surfových punků, jimž dominovali Thee Oh Sees, jsme na acidu propluli i kouzelnou šedesátkovou a sedmdesátkovou psychedelií v jasných barvách, zaslechli ozvěny Doors nebo Jeffersonů, troufám si tvrdit, že já jsem chvilkami pociťoval i lehké stonerové sucho na patře. Z mnoha pocitů a nálad mi ale žádné nebyly nepříjemné – dlouho jsem si neužil tak nevtíravé a sympatické souznění kapely, publika i celkové atmosféry. A je jedno, jestli stojíte u baru s drinkem a podupáváte si nožkou, nebo v první řadě předvádíte epileptický záchvat – taková spontánnost by neměla být výjimečná, naopak – kde jinde, než v rock’n’rollu by se měl dělat bordel? Pokud ne na punkovém koncertě, tak už nikde.
Třešnička na dortu je klišé – po asi hodinovém poctivém setu Panel Surfers, kdy jsme se nezastavili, a další hodině, věnované chlastu a rozličným substancím, přišlo totiž něco, co lze spíše nazvat dalším deklem pod jazyk – jam session. Ne ledajaká jam session. Panelové vzali do rukou nástroje (kde jen jsem to před lety viděl tu kytaru se samolepkou „CRAP“?) a začali do nich řezat, ponejprve lehce a mírně, jen jako doprovod k probíhající party, a pak tvrději, nelítostně. Mejdan, opět se svíjíme v křečích. Dá se říci, že mohutně zreverbovaný mikrofon už nepatřil kapele, ale „hostujícím“ z řad místních – jam odzpívali a odeřvali Sochy, jehož můžete znát z úderky Commodore 64 nebo úkazu Jack Prescott AKA Shit Spirit, nejnověji ze savage hardcore gangu BOOST, a Tobiáš ze senzace (Ed) Rosenthal.
