Charger – Charger

Charger jsou novou kapelou, ovšem složenou z ostřílených tváří, z nichž tou nejznámější je samozřejmě Matt Freeman z provařených Rancid, který mě tu utvrzuje v tom, že byl vždy tou nejzásadnější ingrediencí v sestavě této už přes dvě dekády, více či méně, chronicky přeceňované kapely.

Nenajdete tu ani stopové prvky ska či otravného skinheadizovaného streetpunku, Charger nabízejí naprosto odlišné vnímání rocknrollu, což ostatně naznačuje už obal s démonicky působící beraní hlavou.

Úvodní skladba Crackdown je naprosto ukázkovým příkladem motörheadovského rocknrollu ve svižném tempu, se skvělým nosným kytarovým motivem a zlounsky namodelovaným chraplákem zpěvu. Je to výrazně zpunkovaná variace na raný new wave of british heavy metal, což je kombinace, která mě vždy oslovovala.

Nemenší sílu má i následující Victim, která navíc zpěvem i basovými vyhrávkami vyznívá, jako by se RKL pustili do loupení v Lemmyho odkazu. První stranu uzavírá píseň Damage, pohrávající si více se stoner rockovým okouzlením v rifech sedmdesátkového hardrocku a heavy metalovým kvílením kytarových sól jako návdavkem pro finále.

Druhou stranu rozjíždí All Kings Must Die, evokující osmdesátkové skatecore vykrádače Motörhead jménem Beowülf. Následující Pray For Light v sobě opět, možná mimoděk, nese něco z odkazu již zmíněných RKL, především pak ve stavbě melodií zpěvu a intonaci projevu. Celou desku stylově uzavírá hymnický metal v podobě písně Dragged Down.

Charger jsou od prvního poslechu jednoznačně mým nejoblíbenějším Rancid spin offem a pro mě, jako pro člověka, kterému učarovalo hudební prolínání punku s metalem, je tohle deska, která upřímně překvapila.