Jako každý měsíc přinášíme výběr koncertů, které byste rozhodně neměli vynechat, pokud si pak nechcete nad vyprávěním kamarádů a čtením reportů rvát vlasy, že vám zrovna tahle skvělá akce unikla.
Přiznávám se, My Chemical Romance jsou moje guilty pleasure. Nikdo už na mě sice nepořvává něco o emařích po tom, co si nastudoval dokonalý rozbor celé subkultury v Bravíčku (ve kterém jako poznávací znamení bylo uvedeno „rádi se řežou“), má obsedantní láska k My Chemical Romance ale přetrvala celou dekádu. Three Cheers For Sweet Revenge a Black Parade jsou dle mého zásadní desky nového tisíciletí a doporučuju všem, aby k téhle kapele konečně přistupovali bez neopodstatněných předsudků. Nicméně My Chemical Romance jsou minulostí a frontman Gerard Way zamíří 28. ledna do Lucerna Music Baru se svým sólovým projektem. Oháknul se do barev a připravil desku Hesitant Alien, na které se nebojí synťáků, new wave vlivů, ale pořád umí napsat zábavný song, jakým je třeba Action Cat. Vše navíc šmrncnuto komiksem a bez svlékacích excesů. Není to punk, ale je to sakra dobrý!
Když před pár lety oznámila konec austinská parta Born To Lose, byl jsem fakt smutnej. Energickej přímočarej punkrock, Klinckův chraplák, chorály, to bylo prostě moje! O to příjemnější zjištění bylo, že z jedné mrtvé kapely se zrodily dvě nové a že se jede dál. O druhém štěpu nazvaném Threes Away možná jindy, ale teď bude řeč o Nowherebound. To se vezme trochu z Born To Lose, trochu z New Disaster (druhý spoluzakladatel je Natchet Taylor), s pomocí bývalých parťáků se to dokoření, promíchá a vznikne z toho country punk folková směs ostrá jak pravé texaské chilli con carne. No a protože po prvních čistě akustických albech vylezli nedávno ze studia s novou dlouhohrající deskou Mockingbirds, která bude podle všeho jejich zatím nejzásadnějším počinem, vyráží na tour po Evropě, v rámci které samozřejmě nevynechají ani Českou republiku! Praha, Brno, Teplice a Plzeň se mají na konci ledna na co těšit!
Učarovali vám jednoduché punkové písničky ve spojení s fešáckými obleky tak, jak je v sedmdesátých letech předváděli záležitosti jako The Jam, Purple Hearts, The Chords či Lambrettas? Stojíte o to uvědomit si, že dnešní Rusko to není jen Putin, pravoslaví a Pussy Riot? Ať platí jedno či druhé, nenechte si utéct koncert moskevských mod punks The Riots, kapely, která svými nahrávkami i koncerty výrazně čeří vody současné punk i mod scény a jejíž tvorba spolu se vzhledem jako by utekly ze zlaté éry stylu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v tom nejlepším slova smyslu. The Riots hrají stejnou hudební ligu jako v úvodu zmíněné klasiky, se silnou melodikou a atmosférou a navíc aniž by působili jen jako další retro kapela.
Atlas Losing Grip vznikli v roce 2005, ale já jsem je začala registrovat až kolem roku 2009, kdy vydali EP Watching the Horzion. Horizon je jeden z mých nejoblíbenějších songů vůbec – jakmile si ho pustím, okamžitě mi naskočí husí kůže, a vůbec celé EP je super. O dva roky později vydala kapela neméně kvalitní album State of Unrest. Spousta lidí si kapelu zamilovala nejen kvůli hudbě, kterou hraje, ale také proto, že v ní jako zpěvák působil charismatický Rodrigo Alfaro. S informacemi o novém albu Currents ale kapela oznámila i odchod Alfara, a tahle informace se samozřejmě všem fanouškům nezamlouvala (více se jim pak ale zamlouvala zpráva o tom, že se Satanic Surfers dali znovu dohromady). ALG nelenili a rovnou si našli nového zpěváka Niklase Olssona. Od nového alba i zpěváka má kapela vysoká očekávání, a já jsem teda hodně zvědavá na to, jaké to všechno bude. Na koncertě 23. ledna v Rock Café zahrají také němečtí Smile and Burn a domáci Worldhood.
