Cirguz – Svět už je jinak

Labutí desky mají něco do sebe. Většinou se dělají čistě pro radost, jako ohlédnutí za uplynulou cestou, bez ambicí, bez kalkulu, bez ústupků. Jen čisté nadšení a pocit, že nemůžete někde jen tak ležet ve škarpě bez náhrobku. Labutí desky jsou často vrcholem tvorby, labutí desky neberou na nikoho ohled, labutí desky jsou to, co si pamatujeme. Zavřeme oči, kapela odchází. Ale labutí deskou to taky často ve finále vůbec nekončí. Jak to bude s Cirguz?

Těžko byste za uplynulý rok hledali v Čechách lepší desku než Svět už je jinak. Cirguz, kluky z Mělníka, jsem viděl poprvé už spoustu roků nazad, vlastně je tomu bez pár měsíců deset let. To byl jejich druhý koncert? Třetí? Cítil jsem, že je v nich víc než jen čtyři akordy, že půjdou a všem nám tady totálně vysklí oči. Nakonec se Cirguz stali v místním punku nejskvělejší neznámou kapelou. A jako nejskvělejší neznámá kapela i skončili. Nikam se netlačili, zůstali věrní sami sobě. Můžou si i v té dnešní divné době stoupnout ráno s kafem před zrcadlo, aniž by museli přivřít oči. A teď, díky desce Svět už je jinak, můžou zvednout i bradu o kousek výš.

Deset zářezů na dvanácti palcích, všechny songy do tří minut, většinou ale spíš dvou. Cirguz šlapou jak nikdy, nahrávka je čitelná po všech stránkách. Oproti koncertům nepůsobí songy uhnaně a u textů konečně vyzní i jiné pasáže než jen refrény. Moc slov na malém prostoru, někdy by jich stačila polovic, ale na druhou stranu tam zase žádné není zbytečně. Cirguz vědí, co chtějí říkat a umí si vybrat silná témata i kulisy. Kytarové party jsou precizní, sound basy je k sežrání, u bicích a aranží nuda nehrozí. Deska Svět už je jinak je podprahově melancholická, vlastně i dost citlivá a zároveň hodně reakční. Naléhavé songy jako Další den a ’68 patří k tomu nejlepšímu, co Cirguz kdy nahráli. V písničce Zejtra je mi třicet pak znějí skoro už jako The Junk Food, nová kapela, do které se polovina Cirguz vrtla. V některých písničkách zase vytáhnou zabarvený slovník, který sluší třeba Kovadlině, a k tomu refrén songu Jak Limo Kid přišel o střízlivost z hlavy dostat nejde. Všemi těmi Frontkick a Holy Kings smrdí Zbytky slávy, song, který mě baví asi nejvíc a je skvělý slyšet, že Cirguz na svoje kořeny tak úplně nezapomněli. A když končí album posledním refrénem „…slyšíte? Už vám tikaj hodiny…“, končí tím i éra, která se pro Cirguz definitivně uzavře 26. 5. 2017 v klubu Stará Mydlárna na Mělníku.

Není to paradox? Nejlepší českou desku roku 2016 vydalo americké vydavatelství Pirates Press Records a její obal má na svědomí Marco z anglických The Gaggers. Z nahrávky, která je pestrá a přesto sourodá, je cítit, že kluci nežijí v bublině a tráví hodně času objevováním nové a nové muziky. Kapela, která se nedostala do žádného z žebříčků nejlepších desek za rok 2016, snad kromě toho našeho, svým albem Svět už je jinak tak dokonale naplňuje to, co jsem napsal výš: nejskvělejší neznámá kapela, která se nikam netlačila. Tak ať teda odpočívá v pokoji, lepší epitaf si ani nemohla vysnít!