Kovadlina – Životy těch druhých

Stylový punkový aristokrat dostal na lodi do ruky vinylový debut nové pražské hardcore-punkové kapely Kovadlina. Černý dvanáctipalec pod strohým obalem v čistém designu, uvnitř kterého nechybí nic podstatného: texty, děkovačka, nástrojové obsazení. Životy těch druhých. Křest desky byl famózní, i když spíš než o křest se jednalo o takové komorní uvedení do života, jehož svědkem byli dech beroucí Remek, tradičně příjemní Cirguz a svérázní Ficken Leben. Především Kovadlina a Remek nutili návštěvníky spíš přemýšlet, než se ohánět lokty, ale teď už žiju život jen svůj a můžu sám s gramofonem prožít deset zářezů, deset písní, deset zastavení.

Zvuk Kovadliny na debutové nahrávce je zajímavý, vyvážený a všechno, jen ne agresivní. Kovadlina je tak, ve spojení s Banánovou tradičně silnou lyrikou a anti-intonací, alternativně hardcore punkovou kapelou, jaká tu vcelku chyběla. O výjimečnost se postaraly především kytarové party, které ve spoustě písní působí spíš jak „výtahový“ podkres, navíc širokým obloukem vyhýbající se klasickým punkovým postupům. Jsou to spíš kluzké plochy z přelomu osmdesátých a devadesátých let, které mi evokují Manic Street Preachers a U2, byť místy pěkně načuřené, abych byl spravedlivý. A to rozhodně není negativum, naopak!

Patosu je tak akorát. Stejně jako kázání. Kovadlina vkusně kombinuje popovější aranže s těmi méně skousnutelnými, nejdou si pro žánrového Andílka na první dobrou, byť z desky jednoznačně vyčnívá dívčími vokály okrášlená písnička Na plovárně. Ženský sbor, vytvořený Anetou z Prague Conspiracy a Markétou z Nano, vykoukne na albu vícekrát a většinou je to ku prospěchu věci. Krásným kontrastem je dvojdílná Když přichází tma, v první části nekompromisní sypačka, v druhé části uvědomělá kytarovka. Obě polohy ale Kovadlině sednou bez jakékoliv křeče, což platí i v případě až dance-punkové písničky Asfalt, která je mým osobním favoritem z nahrávky. Vždy je skvělé, pokud deska ke konci stopáže graduje a Kovadlině se to povedlo díky titulní písničce Životy těch druhých, ve které hostuje Fanda z Just For Being. Ta energie dvou vokálů je jako cihla mrštěná na hladinu. A Krobotova recitace na samý závěr alba je už jen taková drobná lahůdka pro umělecké duše.

Srovnání s Hanbou jsem si nechal na samý závěr. Kovadlina, kterou s Hanbou spojuje polovina line-upu, se chce vůči svým předchůdcům jednoznačně vymezit, jenže už samotný název kapely jasně odkazuje na linii, ze které pochází. Přiznávám, že i když Hanbu často nosím na tričku jako vzpomínku na jejich perfektní „první“ koncert, potenciál čtyř-písňové kazety zůstal nevyčerpán. Čtyři kluci z Hanby měli co říct, ale říkali toho až moc. Za čtyři kluky z Kovadliny mluví především hudba bez otravných detailů. Kovadlina je jiná, míň masová, přesto v určitých pasážích překvapivě jemná a přístupná. Hanba je mrtva, ať žije Kovadlina.