Idles – Ultra Mono

Předmluva: Uf. Rozhodnout se napsat recenzi na třetí desku bristolské ultra mono punkové klaky Idles, je jako sežrat A4 deklů. Dost možná uvidíte smrt posledního jednorožce, žrát Zdeňka Pohlreicha plesnivej chleba s gothajem, nebo budete smutečním řečníkem na svém vlastní pohřbu. Jo, takže totální nesmysl.

Pokud chceš zůstat v pohodě, kámo, nepouštěj si to. Opravdu ne. Od začátku jsme svědky na svatbě energických upírů. Pokud ještě máte jen ždibec entusiasmu v těle, Joe a jeho makáči vám ho zaručeně z těla vymlátí.

War je na začátek velmi decentním kopancem železnou botou přímo do čenichu. Pod tíhou situace si jen seberete klobouk z písku, lehounce opucujete a při plivání zubů opětovně nasadíte na hlavu. Závěrečná pasáž naznačuje, že tentokrát tenhle minimál cirkus půjde cestou artového vraždění dobré nálady. Celá nahrávka spoléhá na nekonzistentní postupy a slévaní zdánlivě nesourodých motivů, tak aby do vás při poslechu mučivě vjížděly pocity, že absolutně nemáte kontrolu nad tím, kde songy končí a kde začínají.

Grounds je pro mě zatím nejsilnější věcí.

„Fee fee fi fi fo fo fum
I smell the blood of a million sons
A million daughters from a hundred thousand guns
Not taught by our teachers on our curriculum.“

Mr. Motivator naznačuje, že se Idles vydali na cestu, ze které před pěli lety uhnuli, a celkem jim to sedí. Zvuk je na mě až moc progresivní, ale po pátém poslechu už jsem relativně adaptovanej. Anxiety mě překvapila námětem a premiérově mi její vrcholná část přišla jako jeden z highlightů celého alba. Opakovaným poslechem z ní však vyčichnul ten prvotní omamný puch. Začátek tracku s pořadovým číslo pět mě zatlačil do sedačky. Neuběhne ani půl minuta a song se rozjíždí jak nezabrzděná Škoda 120 starýmu Laudovi z vejmínku směrem na dětské hřiště plné přifetlých pobertů. Minimalistický přístup Idles zde dostal definitivum.

Model Village je s notnou dávkou přimhouřených očí přiřaditelná k bé singlům předchozí desky Joy as an Act of Resistance.

„Model car, model wife, model village
Model far, model right, model village (Model village)
I see a lot of gammon in the village (Hey)
I don’t see a lot happen in the village (Nothing happens)“

Musím přiznat, že druhá půlka nahrávky je na můj vkus až neúnosně dlouhá. The Lover je song, na který se při doposlouchávání těším nejvíc, ale upřímně, dnes už vlastně není důvod dělat tak dlouhé desky.

Jako by mi na třetí řadovce chyběl jasně definovaný důvod k radosti z tvorby jako koníčku, terapie, nebo jen z radosti z tvoření hudby. Jako by Idles prostě kvalitně naplnili podmínky nahrávací smlouvy a důstojně se popasovali s nálepkou nejzajímavější britské postpunkové kapely současnosti. Jako by se další neforemní hudební tvůrci vešli do škatulky. Dobře, tak vytvořili škatulku. Ze které se nedá uniknout.

Míň punku, víc kytarového balastu.
Míň uhrančivé rytmiky, víc násilných změn a repasování s novým kabátem.
Míň vášní, víc profesionality.

Je mi jasný, že tahle deska bude všemi Billboardy a KEXPy pasována na přední místa žebříčků o album roku. Já si vinyl samozřejmě koupím a bude se těšit na případný další koncertní zářez, ale potit se v rytmu zmítajících se těl se budu jen na pecky z předešlých dvou řadovek.