Někdy si říkám, že bych měl být přísnější v hodnocení koncertů a kapel, které jsem měl možnost zhlédnout. Můj pozitivní přístup už mi jeden z přátel začal vyčítat. Bránil jsem se tím, že to asi bude výběrem koncertů, na které chodím. Ani tentokrát nebudu příliš negativní. Pojďme se podívat na předskokany Wayward Caines i hlavní hvězdy The Peacocks, kteří spolu zahráli v sobotu večer v plzeňském Divadle Pod Lampou.
Do příjemně zaplněného klubu jsem dorazil chvíli před devátou hodinou, na kterou byl stanoven oficiální začátek akce, a říkal jsem si, že máme ještě dobrou půlhodinku, než nastoupí první skupina. Opak byl pravdou, koncert začal na čas, což není obvyklé. Wayward Caines nastoupili ve čtyřčlenné sestavě zpěvák/kytarák, basák, bubeník a klávesista. Nikdy předtím jsem je naživo neviděl a byl jsem velmi zvědav, co předvedou. Moc věcí jsem od nich neslyšel a ani to málo se mi příliš nezamlouvalo – připadalo mi, že znějí jako jakákoli jiná kapela, která hraje podobný styl, nepříliš osobité. Wayward Caines spustili, show byla sympatická, žádná póza, kapela si mě získala přátelským přístupem bez přílišného předvádění se. Zpěvák hned na začátku utrousil poznámku ve smyslu, že nemáme očekávat příliš. Hudebně to kapele dobře sedělo, pánové byli sehraní. A žánr, styl? Slyšel jsem kalifornský melodický punk, místy do skate punku, mixovaný se surfovo-garážovou náladou odlehčeného, přesto nasraného rock’n’rollu. Paradoxně nejslabším songem jsem nakonec shledal What About You?, titulní věc ze stejnojmenného alba, ke které pánové před časem natočili i klip. Mnohem více se mi zamlouvala například letní párty pecka BBQ At The Pops nebo hispánskou energií nasáklá La Muerta Maquina. Pánové kořenili melodický punk ála One Man Army, Dead To Me (že už si je zase beru do úst) nebo Downtown Struts klávesami a místy i dechy, což je mým uším lahodící zpestření. V ostřejších pasážích s dechy jsem zaslechl i ozvěny ska punku, jaký hrají například Reel Big Fish nebo Mad Caddies. Když jsem zavřel oči, cítil jsem dotek kalifornského slunce, viděl jsem punkáče na skejtu a palmy, kývající se ve větru. Wayward Caines mě, i přesto, že kapel jejich střihu je požehnaně a málokterá zní originálně, příjemně překvapili a byli důstojným úvodem pro The Peacocks.
Po krátké pauze se na pódiu objevili kluci ušatí švýcarští. The Peacocks byli v Lampě naposledy na podzim roku 2012, pokud se nepletu, a od té doby se mi po nich zatraceně stýskalo. Vůbec se nezměnili, drží si mladého ducha a dravou energii, když spustí svůj originální mix rockabilly a punku. Basák Simon se objevil se svým starým omláceným kontrabasem, bubeník byl sebejistý jako vždy, kytarista a zpěvák Hasu přispěl k atmosféře svým rozcuchaným účesem. Těšil jsem se jak malej parchant a dočkal jsem se. O chvíli později jsem se přistihl, jak s kapelou a mnoha dalšími fanoušky kolem mě zpívám hity, jako jsou After All, Gimme More nebo Thanks For The Young Idea. Nechyběly ale ani bomby Lean On Me, Older Than Punk a We’ve All Seen Better Days, dočkali jsme se i oblíbeného coveru klasiky Eddieho Cochrana Cut Across Shorty. Kromě těchto „profláklých“ songů ale Peacocks vybrali i další věci, set pojali jako průřez dosavadní kariérou. Zabrousili do starší tvorby, ale slyšeli jsme například i pecky Nothing Left To Sing a With You, které se objevily na zatím posledním albu tohoto švýcarského tria z Winterthuru, nazvaném Don’t Ask.
Musím říct, že jsem se celou dobu královsky bavil a o to rychleji čas běžel. Publikum se svých milovaných Peacocks nechtělo vzdát, přihodili tedy nějaký ten song. Ke konci zazněl i bláznivý minutový flák Zurich Is A Cocaine Town. Zdálo se mi, že Hasu už pak odbýval sóla na kytaru a dával víc do show, která ale neměla chybu. On i jeho bratr Simon do sebe lili pivo, Hasu si navíc poměrně často přihýbal z lahve něčeho ostřejšího. Zapálil si cigáro, aby ho mohl o chvilku později zase zahodit, válel se po pódiu, slezl mezi diváky i s kytarou… Dočkali jsme se i go go tanečnic (bez urážky, dámy), které se na pódiu neplánovaně ukazovaly v počtu jedné až tří. Navrch pokec s frontmanem na baru a člověk subkulturní odchází naprosto spokojen a kulturně obohacen.
Fotoreport najdete zde.
