Tohle je Žižkov, bejby!

Noci na Žižkově jsou vždycky cítit směsí piva, morganů, strachu, lásky a moči. Takových jsem zažil už mraky. Žižkovská noc je ale speciální nocí, při které je vše znásobeno minimálně šestadvacetkrát. Na jeden březnový podvečer se otevřou dveře naprosté většiny žižkovských klubů, aby spolykaly zástupy muziky-chtivých fandů. Tahle svérázná, kopcovitá čtvrť má co nabídnout i jiné večery, ne nadarmo tu sídlí také naše domovské StreetCulture radio, ale tentokrát můžeme v Praze okusit něco, co aspoň vzdáleně připomíná austinské SXSW Music.

Svou Žižkovskou noc začínám v Modré Vopici, která je od ostatních klubů mírně z ruky. Mířím sem kvůli Angry Brigade, už delší čas je chci vidět naživo. Bohužel doplácejí na to, že klub Divočák zrušil tamější hardcore – crust scénu a ta byla nucena narychlo vzít za vděk venkovním pódiem Modré Vopice. Sobotní počasí je oproti předchozím dnům deštivé a chladné, v téhle mizérii nějakých deset metrů od pódia z kompaktního zvuku nezůstává už téměř nic. I tak ale Angry Brigade udržují zběsilé tempo po celou dobu vystoupení, zmrzlým prstům navzdory. Do svého setu zařazují i song Policejní provokace od kultovní Exekuce, kterou s Angry Brigade spojuje postava baskytaristy Šrouba, a fanoušci, kterých je poskrovnu, kvitují jejich snahu obstojným potleskem. Dopíjím kelímkového Kozla, načíhnu na vnitřní scénu, která mě nebaví, a jdu na stošestatřicítku, aby mě dovezla pod Vítkov.

Zakotvím v klubu Fatal. Bývalá XT-3 tento večer hostí reggae a ska scénu a já si vyhlídl vystoupení Kšandy Industry. Narvaný podzemní prostor vypadá spíš jak třídní sraz, nad osmnáct tu má málokdo, i když se chlapec s dýmkou vedle mě tváří sebemužněji. Kšandy Industry rozbalí hned od první minuty svého setu sound, který evokuje spíš The Specials než Ska-P, a jsem za tenhle směr rád. Jejich set má nějakých čtyřicet minut, během kterých se celý dav vlní, skáče na druhou dobu a vůbec se skvěle baví. Pokud tahle kapela z pražských Vršovic ustojí opuštění středních škol, máme tu do budoucna jasného vůdce tuzemského ska undergroundu.

Zavrhuju možnost vidět zas po roce Sunshine a udělal jsem dobře. Druhý den čtu, že Palác Akropolis dovršil svou kapacitu už před osmou hodinou. Přejdu ulici, s problémy procházím bezpečnostní kontrolou a kráčím po schodech dolů, do sálu bývalého Matrixu, dnes už nazvaného Storm. Chytám tu vystoupení The Spankers, kteří před pár týdny představili novou zpěvačku Elén a v nové sestavě je to asi jejich pátý koncert. Proč ne, jejich kombinace ska, popu a disco je na takovýhle festival jak stvořená. Šlape jim to skvěle, publikum odhazuje stud a na řadu přicházejí monstrózní taneční kreace. Někdy lepší nevidět. Odcházím ještě před koncem jejich vystoupení, do klubu se tlačí šílené množství lidí s vidinou Xaviera Baumaxy v očích, já dnes na nějaké extra frotérství nemám úplně náladu.

Dávám si výšlap směr Vinohrady do legendární hospody Nad Viktorkou. Ve zdejším sklepení hrají Just For Being, které ale nemám nárok vidět. Od schodiště už není možné se dostat dál do sálu, tak si najdu krásné místo u baru pod portrétem Pepi Bicana a novinovým titulkem „Sparta? Opět Bída!“, a to mi zvedá náladu. Dávám si pivko a mám aspoň možnost si na chvilku vydechnout.

O půl jedenácté pak mířím do podniku, nazvaný Orion. Myslím, že zdejší obsluha neměla až do soboty sebemenší ponětí, co znamená hostit punkovou stage. Hned u dveří chytá policie mladistvé delikventy, zloděje a vrahy, kteří nemají občanské průkazy patřičných hodnot. Paní v bílé halence nestíhá točit piva, půlku objednávky zapomene a pak chce zaplatit znovu. Co se dalo čekat, vždyť to tady křtil Bořek Slezáček. V sále o patro níž hraje Houba, opět je narváno až po schody, a tak chytám jen song Na měsíc na Měsíc, atmosféra je ale výborná. Vercajk si pak chystá Nežfaleš a apokalypsa začíná. Pánové nestíhají odehrát ani dva songy, při kterých zaujímám strategické místo v backstage, a aparáty přestanou hrát. Vypadávají pojistky a zásuvky neposílají na pódium žádou energii. A tak třeba písnička Ségra probíhá jen v obsazení bicí + zpívající Radek a dav. Všechno končí skladbou Kámoši z podsvětí, kdy pankáči už úplně ignorují, kde je pódium a kde ne, padají do kytary a basa přestává hrát opět kvůli absenci elektřiny. Nakonec se zjistí, že pogující dav vylil piva do odposlechů, které pokaždé zkratují zásuvky, jen co se pojistky nahodí. Jenže to už je na nějaké opravy pozdě.

S tričkem celým potřísněným cizí krví, o které nemám ani tušení, kde se tam vzala, vylézám do temného Žižkova. Před klubem v agonii pláče punker, který mi po chvilce přiznává, že se ztratil a neví jak domů. Zvedání mladého páru z chodníku je spíš jak výstup z grotesky.  V nočním autobuse od Památníku si pak metalista z Kainu dává v zatáčce vlastním lahváčem šílenou ránu do hlavy. Tohle je Žižkov, bejby!

Fotoreport najdete na oficiálním fb Žižkovské noci (autoři Radek Sieber Photographer, Jarkins a Karel Krupička Photographer).