Prago Union – Vážná hudba

Jedna z nocí ve stanu s malými chrčícími repráčky krásně ukazuje, co dneska znamenají Prago Union. Proti nezapomenutelným hymnám kapely, která je napříč scénami, žánry a posluchači považována za naprostou hiphopovou klasiku, nepřekonatelnou geniální poezii a přitom největší a nejzábavnější český punk, tu sedí osmnáctiletý Ostravák, jenž prohlašuje, že vyrostl na hip hopu, ale vybízí mě, abych pustil “ty Dragouny”, jak jsem prý o nich říkal, že jsou něco jako pionýři rapu.

S Vážnou hudbou přichází zjištění, že Prago už nejsou dávno hudbou pro hiphopery. Katovy metafory, hříčky s významy slov i samotným jazykem, myšlenky a příběhy líčené v barvitých obrazech, vypointované skladby, které jsou jako číst si knížku před spaním, stejně jako pohodový funky oldschool na party, který nabalí člověka na člověka jak oboustranná izolepa, jsou někde jinde.

Nepřeberné množství slovních pěstí, které od úvodního ”jsem vyvrhel – vyvrhlo mě hell” vrství Kato na sebe, má (ač se tomu v tracku Rapvi3m vysmívá) mnohem blíž ke Gellnerovi nebo prokletým básníkům než k Bronxu. Lidštější pro 21. století, nicméně pořád klukovský, zábavný barový povaleč, pouliční živel s prořízlou držkou. A navíc šišlá. Valí se od baru k herně, od drog k manželce, od lásek ke chlastu a i pod lavinou obálek s pestrobarevnými proužky miluje život. Koření ho verši a rýmy, z nichž některé útočí či rozesmívají z první, avšak i posté se může posluchač divit, protože ho zase překvapilo něco, co předtím neslyšel.

Příval slov nejde zvládnout najednou. I proto tvrdí někteří boys s tácky na hlavě, že Prago jsou “až moc pro lidi”. Nenechává opakováním vyniknout jedné pecce jako Hugo, nemá tak zábavné refrény ani jiné instrumentální momenty, které by člověk zaslechl, když zrovna někde hledá papírky a přitom přes stěnu hraje – proud slov, rýmování a instro, které (krom výjimek jako Naodpis nebo Rolak) místo elektronického zvuku připomíná spíš jazzové jamování.

Refrény se opakují zdánlivě náhodou. Kato odpaluje exhibici – jako by se vracel ke kořenům. Píseň zní jako freestyle. Raper nastíní situaci, představí se a odvypráví zábavný příběh. Věříte mu každé slovo. Do hitového základu instrumentálky se pak zase zčistajasna zjeví refrén, který vybízí k pohupování do rytmu, k tanci a pozorování čistého frajerství. Mikrofon chrlí slova v neskutečné kadenci, Kato udýchaně, jako by skutečně vyloženě improvizoval, zfackuje všechny oponenty, a potom se paří.

To podporují muzikanti. Zdá se totiž, že i band a DJ improvizují. Doplňují se a hrají smluvené motivy, přičemž každý vytáhne nějaký trumf. Nápady jako zvuk herního automatu ve Spíš ne a jamová nálada pak perfektně fungují s nahodilou atmosférou freestylového rapu, o kterém by se jinak dalo říct, že to není rap, a že letos některé rýmy působí lacině. “Maro, vosad to tam” a Maro skrečuje a sampluje hlášky. Je to obrovská zábava, jsou to floutci, co si jedou rap, dělají show a nikdo na ně nemá.

Když se tahle nálada a uvolněnost spojí s vážnějšími tématy, s upřímnou společenskou kritikou, je z toho perfektní punk, který baví, a přitom se s ním ztotožni drtivá většina mládeže schopná nějakého názoru. Starší zatím přitakávají a dál žasnou nad tím, jak skvěle to zní. Jedním z takových vrcholů je třeba Klobouk dolu. Samotnou kapitolou jsou vztahové songy. Přímá vyznání, sladké řečičky a vtipná, přitom zatraceně přesná popíchnutí do lásky a sexu. Sígrovská romantika, která dostane všechny, kteří si kdy s někým řekli víc než ahoj.

V písních s temnou a vážnou atmosférou ale Kato působí jako Joe Strummer na poslední desce Clash. Opakuje se, a ve snaze mluvit se zodpovědností k masám působí pateticky. Vrací se ke kořenům, ale přitom recykluje stará témata a pod vrstvou stále geniálních kudrlinek se nějak vypařuje význam a závaznost. Není to čerstvé a místy může být k smíchu.

Ale pitvat to na prvočísla řečmi  hrozně chytrého kritika nemá cenu. Vážná hudba je inteligentní a znamení pár večerů i měsíců strávených ve světě Prago Union. Je to party, je to interaktivní sbírka povídek a obrovsky zábavná nahrávka, která svítí vysoko nad jinými českými počiny. Něco, co nutí k otravování autora a vysekáváním poklon. Něco, co nutí se nad tou hudbou dohadovat hloučky a tisíce posluchačů. A v Ona Mi Tsunami se zpívá “co vnímá ona, když já vnímám s ní” nebo “když já vnímám svý”? Co když tam je oboje? Situace (Sekerou okna neumyješ) je možná největší pecka. Všimnul sis toho “kam se podívám mám resta jak ty nikdy?” Nepoužil právě planetu Praha? V Otázkách je ten beat ochuzený o Fialu otázkou zvyku, nebo vkusu? Je to bomba.

A po fantastickém syrovém sklepním zvuku HDP, vypiplaných, klasických a dnes lidových bajkách pro hipstry, writery i pankáče na Dezorient Expressu, ulítlém, mistrovském a těžko přístupném barevném experimentu tu je něco, co je částečně vrchol. Hybrid, výběr největších hitů nahustěných do párminutových explozí. Částečně ale také vypadá jako stárnutí a slepá ulička.