„Tohle se povedlo, víš? Žádný sraní, jenom hitovečky.“ Jedním okem lehce přimhouřeným mi celkem srozumitelně Adámo odvypráví několik příběhů, které se zrcadlí na nové desce plzeňských vajglových baronů s cejchou Snyder, nesoucí dech beroucí a zpátky nenavracející název Deamons Eat Baby Carrots.
Navonění vágusové jak z hraného dokumentu o Kerouacovi či Bukowském se tou prostopášnou Plzní prochlastali až k tomu, že jsem je začal poslouchat. A nejen ty jejich ušmudlaný historky o efedrinu a plesnivých zavařeninách, ale i tu muziku, kterou už přes dekádu solí do dětí hlava nehlava. Ať si ti zpuchřelí Cobainovci říkali Sunstroke, Ubožák či aktuálně Snyder, vždy měli jedno společné: namrdat ten grunge od podlahy po strop a za každý situace. Tak dlouho až se stal tenhle žánr znovu docela populární.
Oproti jejich jakékoliv jiné hudební aktivitě je ve Snyder patrná Adámova absolutní pevná autorská ruka, která dává téhle mrtvole docela silný, ale zato osobitý zápach hniloby. Navíc přímočarost a levná hitovost sedí a je zábavná. Ondra s Kličkou jako rytmická sekce pevně stojí za svým frontmanem a jen deklarují to, že je kolikrát ku prospěchu celé kapely, když se o hudební autorství stará převážně jen jeden člověk, který ví, kam chce tvorbu směřovat.
Deska samotná nese několik nosných pilířů, které můžou fungovat samy osobě jako vypalovačky na jakémkoliv kazetovém mixu nejedné středoškolačky ze Seattlu v roce 1991. Zároveň jsou dost důležitým stavebním kamenem pro domeček z karet celé sbírky zvadlých ptáků (řeč je o Sick Sad World). Berk In My Wallet a Trumpsucker – ty na mě fungují při každém poslechu. U ostatních záleží na tom, jakou mám zrovna náladu. Jeden příklad za všechny – Smack For Chief Potua. Song relativně odevzdaně poraženecký se ve vteřině může změnit v těžkou a sebe poznávající revoltu vůči svému konzumnímu já.
Kapela už dělá na nových věcech a věřím, že je brzo nahraje jak jinak než u Čmeláka. Jeho práce je na obou deskách Snyder takřka zásadní a i z vlastní zkušenosti vím, že jeho hudební přehled a zápal pro produkci je pro mladé muzikanty a jejich nahrávky často živou vodu pro další tvorbu.
Dohromady má kazeta něco přes pětadvacet minut, ale slušela by jí klidně kratší stopáž. Některé motivy a rify se opakují až moc často a repetativní části jsou spíše otravné než hypnotizující. Na straně druhé je deska jen lehkou návnadou na jejich živáky, který prostě chceš. A nahned.
