Saigon Scum – Noise Islands

Saigon Scum jsou nové a svěží jméno v místním hudebním rybníčku. Svěží a neokoukaní s vpravdě punkově znějícím jménem vypustili do světa své první album, které pro mě bylo tak trochu cestou do neznáma.

Hukot úvodu přejde s prvními údery nástrojů do dynamicky znějícího, technicky zajímavého rocku. Zpěv osciluje mezi deklamativním projevem a expresivním křikem. Saigon Scum zcela nenásilně surfují mezi žánry, kdy v jeden moment v jejich tvorbě rezonují odkazy Refused se spoustou nekonvenčních rytmických fines. Chvilku na to na posluchače vyplivnou moderní z punku vzešlý rock, aby o pár minut dále vzývali funk rockové inspirace Red Hot Chilli Peppers. To vše je s citem spatláno do jedné hlukové koule a přeneseno do vinylových drážek. Technicky zajímavě je pojatá rytmika. Basa má velký a hutný zvuk. Kytara si pohrává s nápady a spratkovsky odrzlý zpěv žongluje s dynamikou projevu, ve kterém jako bych občas zaslechl ducha mladého Richarda Hella. Po zvukové i producentské stránce je deska udělána s citem. Skladby jsou vzájemně propojeny, takže pauzy se posluchač dočká až s koncem strany, Saigon Scum se tak daří vytvořit kompaktní celek zapadající do sebe. Z toho je pak poměrně obtížné vypíchnout hitové momenty, to zde ale vůbec není ku škodě věci, spíše naopak. Dík všem těmto komponentům je od prvního tónu LP Noise Islands zcela neprovinční, současně působící svěží jízda oproštěná od zažitých klišé.

Je tu ale ještě jeden aspekt, který mi ve spojení s touto deskou vytanul na mysli. Saigon Scum na mě působí jako v podstatě subkulturně neukotvení, což je ostatně v dnešní době symptomatické. Subkulturní identifikace, tak jak byla s moderní hudbou spojena v minulém půlstoletí, se stává vyprázdněnou. Je nahrazena plastovou napodobeninou a místo rockových chuligánů plní média bakelitoví panáci z karaoke reality shows typu SuperStar, imitující prázdný hluk současné pop music. V tomto do značné míry post-subkulturním světě kapely jako Saigon Scum patrně reflektují realitu současného „nezávislého“ rocku. Nejsou uvězněni v subžánrových mikro světech, s jejich uniformami, dogmatismem i mnohdy vzájemnou nevraživostí a mohou tak být ideálním soundtrackem večírků moderní vizuálně indiferentní mládeže. Na druhou stranu, právě ony škatulky byly v moderní hudbě tím, co vytváří opravdovou loajální fanouškovskou základnu. Co je lepší, ponechám bez odpovědi.

Pokud hledáte neokoukané tváře a nahrávky, které dokáží překvapit, Saigon Scum byste rozhodně neměli přehlédnout.