Jedna noc, patnáct scén, kde se odehrávaly koncerty, workshopy, přednášky, autorská čtení, výstavy, divadelní představení a pouštěčky, a více než tři tisíce lidí po klubech, v ulicích a na všech místech, kde se festival odehrával. Po páteční bezesné noci ještě sobotní afterparty, čtěme „koncert čtyř kapel na co nejmenším prostoru“. Takový byl první ročník festivalu Plzeňská noc, který navazuje na již ustálenou tradici Žižkovské noci. Na chvíli se vrátíme zpět a podíváme se, jakou měl festival atmosféru, jak se kde hrálo a co se dělo.
Páteční podvečer se přihnal rychlostí spěšného vlaku a Plzeňská noc se naplno rozjela. Úprk do kulturního prostoru Papírna, u vstupu platím kilo, dostávám tmavě modrou pásku s nápisem Plzeňská noc, obrázkem profilu Žižkovy hlavy a Hate Free srdcem. K tomu program, který nepostrádá časový rozpis kapel, interpretů a představení, informace o merchi, tip na mobilní aplikaci ani mapu s kluby i trasou festivalové autobusové linky. Kdo nestihl dorazit do sedmé večerní, zaplatil na vstupu o padesát korun více. I tak mi ale vstupné na akci přišlo spíše symbolické. Mnoho kultury za malý peníz.
Očumování a popíjení u stánků v Papírně, spousta známých tváří. Je třeba nasát atmosféru, která se při pátečním večeru zdá být plná příjemného napětí a očekávání velkého kulturního mejdanu. Blíží se sedmá hodina, což znamená přesun do klubu Jam na koncert TeePee, sympatické dvoučlenné formace z Plzně. Poprvé jsem si jich všiml letos v únoru, kdy se zúčastnili soutěže Múza v Divadle Pod Lampou. Se svým upřímným projevem a dvěma kytarami toho večera kvalitativně zdaleka převyšovali ostatní vystupující. Od té doby se snažím dění kolem kytaristky Tééry a písničkáře Mejsna sledovat. Jejich komorní, až intimní vystoupení se dobře vyjímají v klubech, v srpnu ale v rámci festivalu Živá ulice rozsekalo duo i velkou stage na Náměstí Republiky. Koncert v Jamu mě opět bavil – elektroakustický kytarový zážitek, temná poetika, neotřelé melodie s melancholickou příchutí, magická atmosféra, dva neoposlouchané, střídající se a doplňující hlasy, malý klub parádně narvaný. Vyhnul bych se škatulkování, folk, indie… Pro mě jsou TeePee nezařaditelným malým zázrakem mladé hudební scény.
Z Jamu spěcháme pěšmo do klubu Anděl, kam dorážíme na poslední chvíli – klub začíná praskat ve švech, The Rocket Dogz, šílená psychobilly stálice české scény, mají nazvučeno, a cesta zpět do Traumavillu může začít. Rocket Dogz jsem naposledy viděl před dlouhou dobou, ale v plzeňském Andělu opět potvrdili, že na poli novějšího českého psychobilly s punkovými přesahy se nemusí příliš obávat konkurence. Hudebně si nebylo na co stěžovat a to, co se dělo v klubu, atmosféře jen prospělo – přetížené věšáky padaly do lidí i s kabáty a bundami, pivo cákalo všemi směry, nechyběl crowdsurfing ani občasný kopanec do hlavy. Chvílemi to vypadalo, že celý klub odletí. Jestli si Woody stěžoval, že v Plzni se kapele minule nedařilo, koncert v rámci Plzeňské noci vše plně napravil. Dočkali jsme se samozřejmě i klasického coveru fláku Rebel Yell Billyho Idola.
Další zastávkou během Plzeňské noci byla naše oblíbená hospoda Sally Brown. Zde se odehrávala převážně autorská čtení. Stihli jsme část čtení spisovatele a básníka Miroslava Sosoie, ale posluchači již začínali být značně pod parou a pořád do toho někdo kecal a hlučel, což mě vytáčelo, protože sám vím, jak nepříjemné je, když vám někdo kafrá a směje se do autorského čtení (Bohouši!). Následujícím interpretem v programu Sally Brown nebyl nikdo jiný, než kolega z redakce, Johnny Násilník. Ač se někteří ze stálého osazenstva ošívali a ušklíbali, bylo více těch, kteří si Násilníkovo vystoupení užívali. Byl to undergroundový rap s punkovou atmosférou, nespoutaný živel, hospodský bordel na úrovni a mě to zatraceně bavilo. Dejte průchod multižánrovému hudebnímu přístupu a vzdělávání sebe sama. Hlavně neustrnout!
Rychle vypadnu ze Sally a běžím do Anděla, abych posoudil pokroky plzeňských folk punkových Cheers!, což mi ale tentokrát zjevně není souzeno. Jdu pozdě, sál i vstupní chodba jsou přervané lidmi k prasknutí. Volím návrat k jistotě, rezignuji na živé koncerty a podobně jako člověk končí na Mighty Sounds v Buben Territory, v Plzni zaručeně skončí na nekonečné all nighter pouštěčce v Sally Brown, v tomto případě pod taktovkou Missing Words Sound System.
Pro nezmary, tvrdé jádro a ty, jimž nestačila sobotní kocovina po prohýřené páteční noci plné kultury, byla samozřejmě připravena ještě afterparty festivalu Plzeňská noc. To znamenalo jediné – vzpamatovat se, sebrat síly a vyrazit do Sally Brown, kde se odehrál koncert čtyř kapel. Večer naprosto nekompromisně odpálily dvě francouzské hardcorové formace z Rennes – Hard Mind a Ultimhate. Kontakty, které na cestách posbírala kapela Eat Me Fresh, zapracovaly. Obě francouzské kapely se v rámci turné, zahrnujícího i Českou republiku, zastavily v Plzni. Publikum se zdálo být dost vyčerpané, ale nakonec se pár lidí nechalo strhnout k mosh pitu, crowdsurfingu a objevil se i náznak circle pitu. Koncerty v Sally Brown získávají na energii malým prostorem pro kapely i stísněným „parketem“ v rámci hospody.
Pokud jde o hudební stránku, Ultimhate nasázeli těžkotonážní hardcore s brutálními breakdowny a přesahy do metalcoru. Zaujaly mě i rapované pasáže, které daly vyznění kapely další rozměr a posluchač si mohl vzpomenout krom staré hardcore školy i na přelom tisíciletí a boom crossoverových těles v duchu nu metalu a podobně – v tomto případě se ale nejednalo o žádné negativní konotace. K tomu všemu přidejte střídání francouzštiny a angličtiny a srdcařský přístup a máme vymalováno. Hard Mind se ukázali být neméně nekompromisním souborem a předvedli sympatickou hardcore punkovou show. Obě francouzské kapely příjemně překvapily a mnohé z návštěvníků koncertu posadily na zadek.
Eat Me Fresh původně pocházejí z Mariánských Lázní, já také. Měl bych tedy jako věrný podporovatel a fanoušek pařit v prvních řadách – to se mi ale tentokrát ani zdaleka nepodařilo. Téměř celý set jsem prokecal a propil venku, koncert jsem pozoroval sklem zavřených dveří. I tak jsem ale věděl o prasklé kytaristově struně, což však kapelu neodradilo od úmyslu rozsekat místo na třísky – živelná show, poctivý hardcore, parta nadšených hudebníků a true love.
Do hospody jsem se pořádně vrátil až s nástupem poslední kapely večera, pražských punk rockerů Just For Being. Ti byli parádním zakončením afterparty – pomalejší tempo a méně zběsilá hudební smršť, ale z názorů ani nasazení se neslevilo, což dokazovala i vlajka Good Night White Pride, vyvěšená přes kytarový aparát. Krom stejnojmenného songu zazněly i odlehčenější fláky a na místě jako by byl cítit závan prosluněné Kalifornie; v tvorbě Just For Being se snoubí popovější a melodické punkové tendence s příchutí hardcore.
Závěrem lze i bez házení statistikami říci, že první ročník Plzeňské noci se více než vydařil a můžeme jen doufat, že v Plzni vznikne stálá a pevná tradice, stejně jako v případě noci Žižkovské, a první ročník nezůstane jen výkřikem v rámci Plzeň 2015 – Město kultury.
