Radek z Nežfaleš: To, že přestaneme hrát, vzešlo ode mě

Zajít s bratrem na pivo do míst, kde jsme nejednou popili přechlazenou branickou dvanáctku, pozorovali místní cvrkot z narvané zahrádky nebo protáhli dvojitý oběd až do večeře, to samozřejmě tmelí rodinu. V jistou dobu jsme oba propadli punkrocku, a zatímco já jsem před lety pověsil kytaru na hřebík a poslední čtyři roky věnuju volný čas Kids And Heroes, můj bratr Radek vede dvanáctým rokem kapelu Nežfaleš. I když ta bude momentálně vlastně taky tak nějak na hřebíku. Možná je to symbolické, že mi Radek právě v místech vzniku kapely oznámil i pro mě trochu šokující skutečnost, že Nežfaleš si po letech nepřetržitého hraní a stále nové tvorby dává pauzu na neurčito.

Sedíme v hospodě Labe, která je v kapelní historii Nežfaleš uvedena jako místo vzniku…

Ten prvotní impuls k založení Nežfaleš padnul skutečně tady. Mám k restauraci Labe nekritický vztah, protože pro mě, jako pro skoro rodilého „modřaňáka“, byla vlastně jedním z mých prvotních kontaktů s hospodou. I když jsme třeba se spolužákem chodívali ještě do restaurace Na Kozačce a U Sparťana, na takový to klasický „do 10 doma“ jsem měl Labe nejblíž. Tady jsme se třeba víceméně seznámili s Kečupem z kapely The Fialky a chodívali si sem pravidelně převyprávět svoje kapelní plány a tady jsme si jednou taky spolu s dalším „starousedlíkem“ Pavlosem řekli, že dáme dohromady kapelu. Takže ty kořeny Nežfaleš jsou opravdu v téhle místnosti (ze které pochází i fotka nad článkem), i když to tu už vypadá úplně jinak. Skoro jsem tu nedávnou rekonstrukci obrečel, protože už tu chybí letitý zažloutlý závěsy, privilegovaná místa v dřevěných boxech i ti klasičtí štamgasti.

Jak už jsi řekl, ta hospoda teď vypadá jinak, je po rekonstrukci, změněná. Je změněná i Nežfaleš za ty roky? A změnil jsi se i ty?

Všechno se mění a rekonstruuje v průběhu let. A stejně tak kapela i já. To je fakt, který ti možná přináší do života nějaké ty komplikace, ale na druhou stranu kdo z nás by třeba ve třiceti chtěl být stejný jelito jako v patnácti. Takže je dobře, že se změny dějou. Když jsme Nežfaleš zakládali, určitě kapela trpěla tím, jak jsme byli relativně mladí a celý to bylo takový neucelený. V kapele se sešlo pět lidí a každý z nás měl svou jalovou představu, kam by se měla ubírat. Dnes už je doba trochu jiná, ale hlavně na menších městech jsou pořád často k vidění místní kapely složené podle scénáře kytarista mladý punkáč, basák fotr po čtyřicítce, který si prostě jen rád vyhodí o víkendu z kopýtka, bubeník metalista, který právě objevil „kouzlo“ dvou kopáků a čtyř přechodů (smích). Prostě nesourodá sestava bez jasnýho směru, která má stejně nesourodý materiál a každá písnička na koncertě je v playlistu jen proto, že jí má někdo z kapely rád, a padají ultimáta typu „když se nebude hrát ta moje věc, tak já zas nebudu hrát tu Pepovu“. Z toho nikdy nemůže vzejít nic dobrýho, maximálně tak špatná přehlídka pokusů o všemožný hudební styly (smích). My to sice neměli takhle dramatický, ale určitá nevyzrálost a nesourodnost tam samozřejmě byla.

Když se podíváš na kapelní biografii, je tam spousta personálních změn a vlastně z toho působí, že jsi hrozně autoritativní, že kdo se ti znelíbí, toho vyrazíš. Na druhou stranu současná sestava už funguje poměrně dlouho, znamená to, že si získala nějakou tvoji důvěru?

Ono by možná znělo dost cool, kdybych řekl, že já jsem byl ten zmrd, co vždycky všechny vyházel, jenže tak to není. Nepamatuju si, že bych někdy někoho vyhodil, všichni odešli sami a mě to spíš vždycky mrzelo, byť se ve finále častokrát ukázalo, že to bylo pro dobro kapely. Většinou to ztroskotalo na tom, že jsme se nedohodli na směřování, nebo si dotyční mysleli, že jsou umělci a Nežfaleš je jednoduše brzdí. Odchody to byly vesměs vždycky v dobrém, žádný hádky nebo podrazy, odehrály se domluvené koncerty. Mně vždycky šlo o to, aby si lidi v kapele rozuměli, snažil jsem se tmelit kolektiv a ze srdce nesnáším nějaké dusno a dohady. V aktuální sestavě se kolektiv průběžně tmelil vlastně sám, což nelze jinak než ocenit.

Takže sestava teď funguje na jedničku. Paradoxně si ale dáváte od Nového roku pauzu na neurčito. Unavuje vás už to neustálé harcování se po republice a neustálé dělení volného času na ten kapelní a soukromý?

To, že přestaneme hrát, vzešlo ode mě. Nemá to nic do činění se sestavou, neznamená to, že bych neměl kluky rád. Ani to nebyl žádný hurá výstřelek, žádná hádka. Už dobrých půlroku jsem si to v sobě řešil. Nazval bych to syndromem vyhoření, který by momentálně stejně nevedl k ničemu pozitivnímu. Člověk se musí zastavit a uvědomit si, že to dělá dvanáct let, že už nemusí nic nikomu, natož sobě, dokazovat. A já se zastavil a zjistil, že na jednu stranu nechci, aby kapela přešlapovala na místě, i když by naprosto pohodlně mohla, jenže zároveň se mi vlastně ani nechce dělat nový věci, tvořit. Navíc ze mě texty už ani nelezou. Začarovaný kruh, ze kterého mi tohle řešení přišlo jako nejrozumnější východisko. Svět se neboří, ten má na starosti mnohem důležitější věci.

Znamená to, že si dáváte pauzu od živého hraní, ale budete třeba aspoň zkoušet pracovat na nových věcech?

Bude to kompletní hibernace. My vlastně pořád soustavně hráli, dělali nový songy, ať už na desky nebo singly, pořád se něco chystalo, domlouvalo. Když přestat, tak se vším všudy. Zdráhám se ale použít slovo konec, nechci vydávat žádný kategorický prohlášení ani máchat silnými slovy.

Počítáte i s variantou, že se třeba Nežfaleš už nikdy nevrátí?

Počítáme, kdyby s tím člověk nepočítal, nemělo by to pro mě asi ani smysl. To je na tom strašně zajímavá věc, že se vlastně stát může cokoliv a třeba budeme stát na Kids and Heroes Xmas v Brně na pódiu naposledy. Jsem strašně rád za to, co se nám podařilo vytvořit, že jsme dokázali udělat spoustu songů, který si lidi zpívají s námi, pouští si je cestou kamkoliv a mají je rádi. Mají je od nás už napořád, a i když nebudeme aktivní, mohou po nich kdykoliv sáhnout. Prostě jsme dospěli do určitého bodu a budoucnost je s otazníkem.

Něco ale pro příznivce přece jen pořád ještě máte, ne? Třeba čerstvý singl Lepší holku ve vesmíru už nepotkáš opatřený videem…

Hodně osobní věc, která se, myslím, po všech stránkách povedla. Točili jsme ji v pražském studiu G.A.W., stejně jako pár předchozích pecek, a je to dle mého názoru takový sladký lovesong, jasný summerhit uprostřed zimy (smích). Text jsem opřel o vyloženě osobní reálie, ale to určitě nebrání tomu, aby si tam každý dosadil tu svou. Živě jsme tuhle pecku hráli poprvé na svatbě našeho bubeníka, když si bral svou životní lásku, takže ten song má prostě spojovat. Parádně ho dotvořilo lyric video, které nám k němu spáchal Robert Harvánek, který nám již točil klip na song „Modrá Vopice“, fotil nám promo fotky a stabilně taky spolupracuje třeba s klukama z Fialek. V nejbližších dnech navíc vyjde u Cecek records jedna retro rarita! Speciální limitovaná edice kazety, na které bude kromě těch největších hitů i ještě jedna novinka! Titul vyjde opravdu jen na kazetě, budete to zkrátka pro fanoušky klasických autorádií (smích). Natočený taky máme jeden cover pro tribute album jedné nejmenované kapely. Vidíš, jak jsme byli aktivní? A pak se div, že už nemůžeme (smích).

A teď co s tou dávkou volného času? Máš v plánu rozjet něco nového? A co kluci?

Já určitě ne. Chci si právě od toho všeho odpočinout, hledat nový podněty, někam se zase posunout. Navíc nehraju na žádný hudební nástroj, takže mi tak maximálně může chybět ta chemie na pódiu a kontakt s publikem, ale otvírat si někde v místnosti jen tak hubu, abych si zazpíval, to asi nebudu. Kluci to mají jinak, a co tak vím, tak už se něco chystá. Moucha prý bude rozjíždět nějakou novou kapelu, Kráťa toho využije nejspíš tak, že probudí spící Brain Drain, a Petr, toho bych šacoval na nějaký oldschool underground thrash (smích).

Skoro patnáct let v punkové kapele. Dal ti tenhle život nové přátele? A zůstali ti vůbec ti staří?

Hrát v kapele ti umožní poznat strašnou spoustu lidí napříč republikou i charaktery. Lidi a místa, který bys bez kapely nikdy nepoznal. Spousta lidí se zjeví, chvilku se vyskytuje a stejně tak zmizí, někdo je držák a jede pořád. Někdo je skvělej člověk, někdo sráč, tak jako to bývá všude.  Cením si spousty lidí z punku, ať už z kapel nebo jen z řad nadšenců do týhle muziky. Jsou lidi, který vždy rád potkám, se spoustou kapel jsme si lidsky sedli. Nikdy jsem ale nedělil přátele, známý nebo kámoše na ty z punku a z „nepunku“. Poznat velkou skupinu lidí napříč všemi spektry ti ale určitě jednak obohatí život a jednak tě to naučí rozeznat lidský charaktery a odhadnout je.

Muziku tedy věšíš na hřebík, ale co třeba nějaká jiná umělecká činnost? Zkusit si něco nového. Vím, že si svého času psal i povídky…

Pár povídek vzniklo, protože jsem byl osloven do undergroundových knih, ale upřímně, na Nobelovu cenu za literaturu to nikdy nebylo (smích). Na základní škole jsem kreslil na zakázku spolužákovi komiksový časopis „Hit pro celou rodinu“, bylo toho tenkrát asi sto čísel, z počátku na vytrhaných papírech ze sešitů a posléze, když už nebylo co trhat a třeba sešit z češtiny měl asi jen čtyři strany, tak i na pijácích a všem možném. Na střední jsem zase psal básničky o spolužácích, měly tu čest viset na nástěnce ve třídě a bavili se nad nimi i profesoři. Pak jsem byl chvilku žurnalista a dělal rozhovory s muzikanty pro hudební časopis, pak zas textař na zakázku, co psal pro toho, kdo si řekl. Možná bych chtěl zkusit pořádně nějaký reklamní slogany, ty musí mít rychlý a jasný nápad, je tam málo prostoru pro pointu a ta je tam přitom navíc naprosto zásadní. A pak jedině zahrát si ve filmu. Jó, to bych si možná zkusil rád.

Takže ti teď zbývá pouze role posluchače, případně nějaká hostovačka, jako nedávno v případě kapely The Fialky, se kterými jsi odzpíval vystoupení na 30 let Plexis…

To nebylo nic plánovanýho, šlo čistě o náhodu, když Greena z Fialek těsně před koncertem odvezla sanitka. Já šel na koncert pozdravit známý a během okamžiku jsem najednou místo u baru stál na pódiu. Rád jsem klukům pomohl, za ta léta společného hraní znám většinu textů, tak to nebyl problém, a pro návštěvníky akce to mohl být snad dokonce i bonbónek. Co se týče role posluchače, v tý asi těžko začnu být nějak moc progresivní. Mám svůj okruh interpretů, který je sice široký, ale zajímám se prakticky jen o jejich tvorbu. Vlastně jen díky tomu, že mi občas něco pustíš, se dostávám k novým kapelám, ale sám to nijak nevyhledávám. Náš bubeník Petr, ten zas třeba propadne na dva měsíce jednomu interpretovi, ponoří se do něj, sjíždí jeho diskografii odpředu odzadu a neposlouchá nic jiného. To by mi asi taky lezlo krkem. Já bych na to odpověděl spíš tak, že člověk není zdaleka živ jen hudbou (smích).

Když ale budeme brát v potaz variantu, že tedy ještě někdy vystoupíte, víš už teď, jaký song z vašeho repertoáru u toho rozhodně nebude chybět? Opouštím Paříž?

Těch songů, který musí zaznít, je celá řádka. Je mezi nima samozřejmě i Opouštím Paříž, i když i ta už se teď poslední půlrok vyhřívala víceméně mezi přídavky. Rozhodně nemám v úmyslu tu písničku nějak srážet, ale je to prostě taková odrhovačka a ty se vždycky chytnou hned. Vlastně se ani původně na desku Není čas na hrdinství dostat neměla. Nahrávali jsme ji jako úplně poslední, Petr už byl po nahrání kompletních bicí vyšťavenej a říká: „Jestli ji nedám napoprvé, tak na to seru.“ Hecnul se, dal ji na první dobrou, nám se to nějak začalo líbit, udělali jsme k ní klip, který jí určitě hodně pomohl, a zůstala takovým stěžejním songem. Teď už ale tolik nevyčnívá. Daleko víc si z naší tvorby cením třeba písniček Jeden song, Ženská pro kterou bych vraždil nebo Sliby.

Řekni mi na závěr, máš pocit odchodu na vrcholu?

My nikdy nešli přes mrtvoly, nikdy jsme se ničemu nezaprodali a mám pocit, že jsme vlastně dosáhli toho maxima, kterýho se s tímhle přístupem a v téhle scéně dosáhnout dá. A je to krásný maximum. Samozřejmě, dalo by se hrát dál a bez přestávky, hrnout to pořád, ale přijde mi smysluplnější a fér vůči všem zastavit, když člověk, který to byl zvyklý dělat na sto procent, by tomu teď těch sto procent nedával. A ano, mám pocit, že jsme zastavili na pomyslném vrcholu. A to je setsakra mnohem lepší pocit, než končit proto, že už dávno nikoho nezajímáte. Uvidíme se na Kids and Heroes Xmas 2014, bando!