Po čtyřech jednodenních ročnících se Aerodrome definitivně vydal na dráhu plnohodnotných letních festivalů. Už v průběhu letošní zimy šokoval megalomanskými akvizicemi i ambicemi. Nine Inch Nails, Macklemore, Stone Sour nebo Lana Del Ray jsou odlišní headlineři i na poměrně multižánrový line-up. Jak to v Panenském Týnci vypadalo?
Silná a osvědčená jména na všech pozicích v playlistu zastínila jména česká. Stage Evropa 2 chrlila jen provařené jména z předních míst svých zatuchlých hitparád. Výjimkou by mohl být zapadlý Óčko truck, kde vystoupili třeba Role nebo John Wolfhooker… čekáte na argument? Je to Óčko truck. Stejně tak i všechno, co mělo být součástí doprovodného programu, bylo na každém metru obstaráno do očí bijící reklamou. Zdviženým prostředníčkem směrem k smysluplné dramaturgii doprovodného programu byla i produkce reprodukované hudby u Freeride U rampy, kde se střídalo asi osm songů celý festival. I přestože jezdci předváděli dechberoucí kousky.
Ano, to že se jedná o business, bylo cítit na každém kroku. Cashless byl zde absolutní labutí písní a hnijící Achillovou patou. To, co se na loňském Brutal Assaultu a letošním Metronomu osvědčilo jako celkem pohodlná služba, se tady pro už tak zhýčkaného festivalového čumílka změnilo na nefungující habaďůru. Pokud chcete dělat gigantický festival s počtem návštěvníků, jako je obydlenost Písku, musíte mít víc než nabušenej line-up s titánskými pódii a předimenzovaným zvukem. Třeba schopný a prověřený tým lidí, kteří ví, co dělají. To mi na letišti v Panenském Týnci nepřišlo.
Dobrá, dost bylo chytráckého poučování, ale pokud se kdy budete snažit srovnávat s takovými velikány jako Sziget nebo Bestival, takové věci musí být pod kontrolu, zvlášť děláte-li je pro Švejky. Co mě samotného dostalo, byla dostupnost a kvalita hygienického zázemí. To se povedlo. A i areál, který se ze začátku zdál jako nedostačující a nevyhovující, nakonec své kouzlo dostal. V sobotu večer ve svém prvním finále praskal ve švech. Co je potřeba vyzdvihnout, byl neustálý úklid v areálu i mimo něj. Vyhrnuté obočí zasloužila jen ignorace třídění odpadu.
Konečně jsme se dopracovali k muzice. Ta jako by byla na druhém místě. Některé interprety válcovala jejich vlastní pódiová show, tak jako třeba australskou lopatu Parkway Drive. Ohně, bubeník vzhůru nohama a těžkotonážní stadiónovej metalcore. „Zabereme, hej hou.“ Výbornou kombinaci audio a vizuální rovnováhy předvedl naopak Trent Reznor se svou legendární partou Nine Inch Nails. Alternativní kytarovka, bez nucených melodií a progresivní elektro, ze kterého z hardwaru lítají matičky a vrtáky, působila jak z jiného vesmíru nebo přinejmenším festivalu. Skvěle se i podruhé českým divákům předvedli Chvrches, britská nesourodá dvojka postarších producentů a křehoučké zpěvačky Lauren Mayberry, která sice vypadá a zpívá hláskem jako ze základky, ale taky už má na zádech tři kříže. Atmosférický retro synth pop očaroval při západu slunce i kdejakého motorkáře, co přijel spíš na klobásu než na popíky. Totální přebasovanost odnesla katolická metalcore legenda Underoath, která představila jak čerstvou novinku, tak připomněla pecky ze své bohaté diskografie. Na svoje frontmanství mě sbalil Frank Carter, ale jen do té doby než na Mall Tv stagi rozjel lekci manipulace s davem Benji Webbe z reggae metalových Skindred. To jak si pohrával v totálním pařáku, oblečený do několika vrstev všemožných bund a kabátu, s obecenstvem, bylo na hranici šamanství a estrády.
Pokud je řeč o estrádních a extrémně sebevědomích vystoupeních, všemu vévodil Fred Durst a banda jeho cvičených voskových figurín z Limp Bizkit. Dokonce předčil i veterána Ice-T, kterému nepomohl ani dvojník Mikea Tysona za basou. Pokud by se ti dva machomani střetli tváří v tvář, věřím, že Ice-T by Fredovi ustřelil hlavu brokovnicí a ta mu okamžitě dorostla. Ta nu-metalová nostalgie byla tak uhrančivá, že jsem nejen ignoroval četnost coverů a debilních keců, ale dokonce jsem je napjatě očekával. Ke slyšení byla Nirvana, George Michael, Rage Agains The Machine, Prince a bůhví co ještě. Mimo to poslali i ty nejznámější songy z kultovní desky Chocolate Starfish and the Hotdog Flavored Water. Nu-metal je zpátky, děcka. Lidi šíleli, ostatně jako snad u každého vystoupení. Hlavní hvězdy Lana del Ray i Macklemore zůstaly ve stínů svých Youtubových a Instagramových profilů. Maclemorovi zásadně chyběl jeho producent Ryan Lewis a Laně nejspíš ztracená éteričnost, kterou vyměnila za Nutelu.
První ročník měl o něco víc much, než si mohl dovolit, ale i tak je to moc příjemná změna a kopačka do žaber všem ostatním velkým festivalovým rybám v už tak přeplněném tuzemském rybníčku.
