Je tu pro vás další díl rubriky, ve které prohledáváme osobní přehrávače nejen hudebníků, ale i naší redakce. Přinášíme vám komentovaný výběr toho nejlepšího, co jsme našli i tentokrát. Dneska víme, co momentálně poslouchá Kozel, frontman pražských Thalidomide.
V „přehrávači“ se mi v poslední době shodou okolností sešly spolky, u kterých jsem si už před časem uvědomil jakýhosi společnýho jmenovatele. Sice čistě subjektivně, nicméně by se tím dal aspoň nějak orámovat níže uvedenej výběr. Nechci se o tom moc rozepisovat, pač by to zas bylo dlouhý jak péro Dalibora Jandy, a koneckonců kdo by to v týhle „rychlý“ a „uspěchaný“ době čet‘. Ale šlo by se s tím vyfotit a někomu to poslat. Selfie(sh) Idiot se sice žádná kapela nejmenuje, ale pro náš účel to nehraje roli, neboť mýmu dnešnímu line-upu kralujou lidi, který jsou takový svině, že si veškerej talent nechali pro sebe (z toho přebytku, co pustil Biafra), přidali k tomu involvement jako samozřejmost a mně zněj, jedním slovem, do(vy)spěle. Jinak řečeno, tohle snad ani nemůže bejt skládaný, jak tedy hudebně, tak textově, pro hudební, literární a politický analfabety, kterejch je ve „scéně“ jak máku. Člověk má nutkavej pocit jakýhosi přesahu, a to jak v obecném slova smyslu, tak v rámci mantinelů a prizmat, skrz který alternativní počiny nahlížíme. Jsou jich desítky a asi i stovky, ale zde je místo pro pět. Let’s go.
So Much Hate – Lies
Gunnar, Borre (R.I.P.), Per Arne, Erik Finn. Kvarteto neskutečně sehranejch kluků s citem pro opravdový (rozuměj kompoziční) melodie. Obsah. Norská líheň 80. a 90. let. Squat a alternativní centrum Blitz, Oslo. I jejich další projekty (Captain Not Responsible, Drunk atd.) stojej za to, abyste některý nahrávky vyhodili a tyhle dali na jejich místo.
MDC – Metal Devil Cokes
Za to, co David Dictor se svojí kohortou za ta léta všechno proved, by měl vstoupit do nějaký síně. Ale nevim přesně do jaký. Sláva? Peklo? Hovno. Vášeň, rychlost, muzikálnost, odhodlání, politika, výdrž, ironie, nadhled, ženská v kapele. Tohle všechno oni zvládli a my se od nich můžeme stále učit, jak se vlastně nakopává ta prdel, o který tady všichni v souvislosti s překérovaným, vyvařeným cock’n’rollem pořád melou.
Propagandhi – Potemkin City Limits
Tak to už delší dobu nechápu a to dobrý tvůrce přece od červa chce, ne? Chris má kytaru až u ksichtu a co mu nezakrejvá ona, tak doráží kšiltovka, takže mu do něj nevidíme. A ani do mozku, takže nevíme, kde se ty perly pohozené sviním vlastně berou. A to výtvarno! Do prdele. Tak hurá zpátky do kurzů etiky, estetiky, hudební teorie a anarchismu. Ale my už aspoň víme kudy a vy? “Hlavně se neposrat.“ (Radoslav Brzobohatý)
Carter USM – Worry Bomb
Když máš kapelu, tak jedna ze 126 věcí, kterejch se ti nedostává, ale až do Rozvadova si toho nikdo nevšimne, je lehkost. A to jak bytí, tak tvorby. Poslední dvě položky budeme věnovat právě tomuto nedostižitelnému fenoménu, protože právě ona lehkost ve spojení s cynickým humorem na pátou je okamžitou forsáží pro už tak dobrou hudbu. Barvy, klávesy, úsměvy, ovoce v backstage, ale venku před klubem antony. To zní až idylicky. A to se přesně týká i následujícího záseku.
Joykiller – Static
Když zrovna T.S.O.L. stáli, ať už před soudem, nebo prostě vlivem hiatu, gentleman Jack Grisham neváhal ani nanosekundu a briskně nám vytřel zrak s tímhle projektem. Jestli se takhle dělá muzika mezi řečí, tak mě pověste vejš. Tady je prostě všechno dobře. Došlo to až tak daleko, že jsem nedávno na Sedmičce musel za Jackem dojít a poděkovat mu za to, že je. To jsem naposledy řekl jen Biafrovi. A to je taková pěkná tečka.
