Švindl – Švindl

Když do redakce dorazil klip k písni Ona je zamilovaná (do filmový hvězdy), nemohl jsem se přestat smát. Dětský pop punk v klasickém českém punkovém klišé a klip se školní mládeží, která se snaží ze všech sil “pogovat” jako ti starší vagabundi s čírem. Zpěvák s příšerně dlouhými vlasy s kapitánskou čepicí na hlavě vypadá jako směs Mardiho z Vypsané fiXy a Kečupa z Fialek, zkrátka měl jsem před sebou otřesnou sbírku exotů.

Jenže refrén oné video pecky mě nevolky pár dní pronásledoval, a když mě donutil si Švindl znovu pustit, přislo mi, že na té jalovosti a neladně pubertálním frackovitém projevu frontmana něco je. Z té pravděpodobně přímo ve zkušebně natáčené pětipísňové nahrávky pak tryská krásný amatérismus. Obal nevkusný, přesto pubertálně lákavý, nejstupidnější, leč o to údernější riffy, ve vokálu směs nehraného mutujícího vřískotu a úchylně popového feelingu, jaký zdobí všechny ty skvělé kapely kolem The Briefs – navíc tady to spíš než jako styl či provokace působí přirozeně.

Samozřejmě je tu od úplně zbytečného intra všecko, co byste s ironickým úšklebkem označili za punk ve smyslu dupavých odrhovaček Totálního nasazení. Ale podtržené teenagerovskou upřímností a výbušností včetně slyšitelné inspirace kapelami jako Zóna A to je osobitý český garážový punk, který bych si dovedl představit i v sedmdesátkách.

Nejlíp fungují ať už zmiňovaná neskutečně chytlavá hitová blbost Ona je zamilovaná… nebo song Nemá to cenu. Prskání znuděného a naštvaného mladíka, který zpívá, řve a přidává důraz, když chce dát najevo, že to kurva “nemá cenu, když po něm stejně zbydou jenom dluhy a nekvalitní fotky”. Texty jsou naivní, ve snaze řešit vážná témata až směšné, vyčítat by se dalo všechno – hodně lo-fi zvuk, přílišnou jednoduchost, ten zpěv.

Ale nápady jako varovat před rychlou jízdou v opilosti písní Cesta z flámu, co zní jako dřevní power pop, který na konci naruší jen hospodské halekání, jsou parádní. Ještě nevinnější kouzlo i chytlavé popěvky má skladba Kluby, což už by vyloženě nálepku českého power popu sneslo.

Ač všichni členové kapely zřejmě nejsou tak mladí, jak se zdá ze samotného poslechu, mám pocit, ze v sedmnácti letech by mě naprosto odrovnali. S odstupem se na to pak dá dívat jako na jednu z lepších a talentovanějších kapel, nicméně pořád hrající vedle děsných kapel pro poskakující otrhaná děcka, která sebou v těžkých botách zmítají, ať už hraje na pódiu E!E nebo Michal David s elektrickou kytarou, hlavně že basa a bicí hrnou rytmus dopředu a dá se na to pogovat.

Ale z těch pár akordů lze číst zprávu, že být právě tímhle živlem, který slyší rychlou muziku, skočí pod pódium a kašle na to, co si bude kdo myslet, není nic špatného. A pokud si litoměřická partička udrží tohle kouzlo, a v textech bude víc prosazovat vlastní názor namísto otřepaných škatulkovaných hesel, nebo naopak ubere na vážnosti a přilne ke sladkým melodiím sebevědomých vyděděnců, můžeme se dočkat zajímavých věcí.