Ať už jsou vaším lednovým problémem deprese, novoroční krize, zkouškové období nebo zima, která vlastně není pořádnou zimou, zaručeně na tato zla působí pořádný koncert, nasáklý kombinací rock’n’rollu a alkoholu. Vzhledem k tomu, že jsem od začátku roku až do třiadvacátého ledna nestihl žádnou z výraznějších akcí, myšleno hudebně v pozitivním (Jenny Woo nebo The Vibrators, kteří se mi navíc kryli s páteční Plzní – věděl jsem, že kolega Danny nezklame s reportem…) i bohužel negativnějším (The Oppressed – nechci dát na drby, ale ohlasy nebyly příliš nadšené) smyslu slova, bylo na čase někam vyrazit.
Během ledna se Českou republikou prohnala část evropského turné kapely Nowherebound, ve které působí mimo jiné Chris Klinck, zpěvák dnes už v podstatě legendárních, ale také bohužel nepůsobících texaských Born To Lose. Zatímco po obrazném pohřbu Born To Lose jsem měl několikrát možnost vidět naživo Threes Away, kteří vznikli původně jako boční projekt členů Born To Lose bez zpěváka Chrise, Nowherebound mi až dosud úspěšně unikali. Po zastávkách v Praze, Brně a Teplicích byl čas uvítat je na jejich turné k novému kotouči s názvem Mockingbirds také v Plzni v Divadle Pod Lampou. Tentokrát jsem nucen předeslat, že můj pohled nebude úplně objektivní a nebudu se snažit o žádnou odbornou kritiku nebo komentář, zde bych si dovolil citovat kolegu Dušana, který o sobě a loňských Mighty Sounds v multireportu prohlásil, že „na tuhle akci nejel jako reportér sbírající informace, ale jako obyčejný návštěvník“, z čehož vyplývají rizika spojená s nadměrnou konzumací všeho, co teče a má nějaké ty volty…
Mírná warm up party v baru u Sally Brownové, rychle do klubu Pod Lampou, dorážíme s ostatními na půl devátou a mistr Tchichiman už pěkně zostra roztáčí vinyly. Klub se plní pomalu a opatrně, jdeme se mrknout na merch a něco nakoupit. Další lidé, další přátelé na místě. Něco po deváté začínají hrát předskokani kapely Nowherebound, mělničtí Dead Letters. Už je to nějaký pátek, co jsem je viděl v Mariánských Lázních na divoké Chilli Peppers Party, kde na mě zapůsobili velmi pozitivně, a odnesl jsem si pěkný hudební zážitek; tentokrát přibrali do party druhou kytaru, která sice zdivočela a zhutněla zvuk, nicméně mně se asi více líbil onen komornější a garážovější punkově-rock’n’rollový sound se skromnějším nástrojovým obsazením. Klub zdaleka není plný, ale účast se zvýšila a Dead Letters se nám snaží rozpumpovat krev v žilách a připravit nás na nářez z Austinu v Texasu, USA… Jako předkapela Dead Letters zafungovali parádně a i přes některé mé výtky (chyběl mi saxofon a můj osobní hit Home) připravili půdu pro Texasany.
Přesouváme se do přednějších řad a hodláme se trochu „rozhýbat“, mírně řečeno. Nowherebound tentokrát nechali doma akustické kytary, show rozjeli kompletně elektricky a představili vybranou kombinaci punkové dravosti, srdcařského rock’n’rollu, folku a country. Pamatuji si songy z nové fošny Mockingbirds a vyřvávání srdeční záležitosti Always and Forever, do paměti se mi zaryla ukřičená a návyková Hell We Sent Over a do třetice jsem ochoten dát ruku do ohně už asi jen za osamělou Lonely As You. Jako bych ještě slyšel ozvěny vztekle vyráženého pokřiku „We don’t give a fuck!“, tedy song Culture Zero. Na kusy ze starší tvorby, zahrané v Lampě, si nevzpomenu, přiznávám. Ale Satan vem nějakej setlist, tentokrát šlo hlavně o atmosféru, a ta byla – vskutku kouzelná. Už nějakou dobu jsem nezažil natolik upřímný a spontánní masakr. Klub naplněný tak, jak to mám asi nejraději – ne hanebně prázdný a opuštěný, ani příliš přervaný a ztrácející dech. Nakřáplý hlas zpěváka Chrise, zuřivé nasazení celé kapely, stagediving, trochu rozpačitý kotel pod pódiem, pak kapela hrající na parketu mezi lidmi, sborové vyřvávání songů… Jako bych měl velmi matnou vzpomínku, že jedním z přidaných songů byla pecka Sweet Misery od původních Born To Lose…
Zdaleka ne každý koncert, na kterém se ocitnu, mi navodí onen hřejivý pocit bezpečí, má tu správnou „united“ a multižánrovou tolerantní atmosféru – tenhle takový byl. Po bouřlivém potlesku pro Nowherebound se o slovo přihlásil opět strejda Tchichiman se svou rozsáhlou sbírkou vinylů. Na afterparty nás sice pařilo pět a půl, ale o to zuřivěji. Kdo ani po ukončení Tchichimanova dj setu neměl dost, pokračoval do dalších podniků. Na koncertě, jako byl ten páteční, se člověk skeptický přesvědčí, že se vyplatí zůstat věrný scéně a má smysl podpořit dobrou věc aneb „Scéna všem, pozérům nic!“
Celý fotoreport od Marka Švamberga najdete zde.
