Zachte G Harde P ‎– Zachte G Harde P

V barevném rozevíracím obalu, bazírujícím na využití počítačových grafických efektů (což není právě můj šálek kávy), se ukrývá debutní album nizozemské kapely s nezvykle znějícím jménem Zachte G Harte P.

Nizozemí produkovalo skvělé punk kapely od jeho samých počátků a mnoho z tamních jmen dnes platí za ceněné kultovní klasiky. Totéž pak platí o tamní hardcore punk scéně let osmdesátých. Zachte G Harde P ovšem svou inspiraci čerpají především v pozdních letech sedmdesátých, jen dochucenou trochou ponurosti. Klasické střednětempové písničky, ala Kalifornie v létě roku 1979,  se prolínají s pomalejšími věcmi, které by klidně mohly pocházet z dílny Dead Moon či Wipers (ostatně vykrádačku loga těch prvních najdete na etiketách této desky, takže je zřejmé, odkud vítr fouká). Navíc tu dostanete dávku melodií v rodné řeči členů kapely, což po pravdě u kapel z této země není zas až tak časté, neb angličtina dlouhodobě dominuje tamnímu punku, a i dík tomu holandština vnáší do nahrávky svým způsobem punc jisté exotičnosti a svébytné nemelodičnosti. Z mého pohledu jsou nejsilnější okamžiky desky v těch ponuřejších polohách, jako třeba v písních Ik Wil Niet Meer nebo Kooitje. První strana ovšem vrcholí totálně klasicky punkovou záležitostí Einde Der Tijden s jednoduše vlezlým nosným rifem a stejně působícím vícehlasým popěvkem.

Vlastně mi trvalo několik týdnů, než jsem se dostal k tomu, do celé desky se ponořit, a ta pak v potemnělém podzimním podvečeru začala poznenáhlu naprosto skvěle fungovat. S tímto pocitem obracím stranu a dostane mě dechovou sekcí okořeněná Krom, aby mě jen utvrdila v tom, že debut Zachte G Harde P je vážně parádní deska a nic na tom nezmění ani pro našince prazvláštní název. Ostatně jak asi působí na cizince názvy místních kapel, se raději nechci domýšlet.

1. Ik Wil Niet Meer