Přes dva a půl roku bez koncertu, u kterého bych neměl prsty namočené ve stresu a v sebe užírání z toho, co všechno se může na mě sesypat, tak abych se neudusil pod závalem sutin ze stran úřadů, krizových opatření, byrokratického bahna, či obyčejného nezájmu kupní síly. Přes dva a půl roku ve své vlastní pokřivenosti, schoulenosti a drtivé střízlivosti. To dneškem, myšleno 7. června dvanuladvadva končí. Choir Boy a Soft Kill ukončili jednu éru, tak abych mohl začít tam, kde jsem se zastavil a vytvořil svůj paralelní sebe mučící vesmír.
Soft Kill, portlandskou bandu kolem uhrančivě a sugestivně emotivního projevu zpěváka Tobiase Gravea, jsem čirou náhodou objevil při rešerších nejzajímavějších živáků z Youtube kanálu Audiotree. Od prvních taktů jsem tímhle netradičním soft gothic rockem pohlcen. Opravdový, intenzivní, živý a to všechno upřímně prožívám jen přes display telefonu. Demo Drifter nasávám a nechávám se jím pohlcovat. Jeho hlubinou den co den minimálně měsíc v kuse. Tohle bych potřeboval vidět naživo.
Dny plynou. Nádech střídá výdech, až jsou tužby vyslyšeny. Stojím v rohu bývalé garáže vojenských transportérů v objektu Kasáren Karlín. Obklopen dýmem a statickými pruhy červených led parů. Kolem mě lehce přes stovku veskrze anonymních postav. Ve své samotě teď rozhodně nejsem sám. Kapela se nikam nežene, dnes rozhodně není čas na zrychlování. Trvá mi, než si sednu do přístupu lazy rocku, který se plíží někde kolem hranice 80 BPM.
Po třech zdánlivě nekonečných písních, kde takt trvá stejně dlouho jako v jakékoliv jiné rockové skladbě úvod, sloka, refrén, sloka, refrén, sólo a zdablovaný refrén, se zabaluji do ulity mně lité na míru a nasávám esenci podstaty jejich tvorby. Už se neprokousávám. Konzistentně jsem prorostl. S dream popovou písní Matty Rue z desky Dead Kids R.I.P. City se na pódiu objevuje zpěvák Choir Boy Adam Klopp, duet tak přesvědčivý, že mě nutí vyndat špunty z uší. Tak moc chci být jejich součástí.
V momentě, kdy mám pocit, že se mé ztuhlé tělo začíná opětovně probouzet k pohybu do tlukotu živé hudby po nekonečném zimním spánku, zpěvák ohlásí dva poslední songy. Dvouminutová Pretty Face by mohla mít klidně 10minutovou koncertní verzí a nekonečná vypalovačka Whirl rezonuje do všech atomů mé existence tu neopakovatelnou křehkost, která vypráví o tak těžkých životních zkušenostech a zážitcích. Zabij mě něžně. Bez váhání bych na to ještě hodinu počkal. Tak moc jsem vtažen do hry, kde budu respektovat jakákoliv pravidla. Jenže tohle není hra. Je to čistá výpověď bez balastu, bez příkras. Bez ambice někoho ovládat. Jen předat a ponechat vlastním cestám. Konec a domů.
Teda ještě než volným stylem chůze dojdu až na Hlavák a ukončíme dnešní příběh, vraťme se v čase na jeho samotný začátek. První kapela GHUM sice proklouzla mezi prsty, nebo spíš mezi večeří a nezbytnou hořkou kávou bez cukru a mlíka, ale už lehce naťuknuté Choir Boy jsem vyšumět nemohl nechat. Upřímně by mě mrzelo, kdybych tuhle nefalšovanou Mukárnu prošvihl. Kdo nezná, ať googluje. Tahle až artová výprava do zakouřených klubů v hlubokých 80′, kde začínali Depešáci, nebo blíž našemu srdci Šalomáci, pro někoho zavání až kolotočovou parodií, ale já tu odlehčenou žánrovost a smysl pro zachování kouzla dobovosti nadužívám už poslední tři měsíce, kdy mě vypalovačky z desky Gathering Swans vytrhují od mikro spánku při nočních toulkách z práce domů napříč regiony. Hlasová rozsah vokalisty Adama obhajuje název kapely bez lidského bubeníka. Zpěvákův projev je bez přeháňky pěveckou akrobacií. Přechod z C0 až na pětičárku ve vteřině je tak přirozený a neumělý. Vlastně ani nevím, zda jsem to v tak samozřejmém provedení někdy slyšel a viděl na vlastní uši a oči.
Set končí krásnou skladbou Complainer. Končí stěžování. Končí půst. Končí sebehana. Já zkrátka potřebuji živé koncerty, i kdyby navždy už jen jako pozorovatel.
