WolfWolf – The Cryptid Zoo

Vlci mají hlad. Vypelichaní a špinaví po upoceném létě, připravení na zimu, kdy se srnkám špatně utíká. V noci jsou vždycky ve výhodě. A zatímco Londýnem se pomalu plíží pan Hyde, ruku v ruce s Jackem Rozparovačem a baskervillským psem pěkně na vodítku, WolfWolf si to hrnou tak možná Basilejí, Vídní, nebo Žižkovem a k tomu jim hraje hospodský šraml a něco, co se dá nazvat trashbilly blues’n’rollem. V září jim vyšla nová deska The Cryptid Zoo.

Jednoduché bicí a přehulená kytara – to je základ. Na jedno hraje Wolf a na druhé Wolf. K tomu zprasené bendžo, zprasené piano, zprasené dechy, zkrátka do extrému vyfuzzované retro. Na začátku si zvykáte. Je tam od všeho trochu a vlastně nic, The Blind Butcher trochu ukazuje cestu, ale celé se to láme až ve čtvrtém songu. Sranda, Grave Digger je vlastně asi nejlepší psychobilly song, co jsem za dlouhé roky slyšel, a přitom se WolfWolf určitě cítí přirozeněji v kabaretní Linzer Walzer.

Je to trochu doprovod k burlesque show někde u Uherského Hradiště, kde pod vším tím efektním nasvícením moc nevidíte, jak mají kostýmy díry v podšívce a fraky prodřené rukávy. Polovinu alba rozčísne písnička Tuzemak – takhle se asi hraje balkánská dechovka v hospodě naproti michelské plynárně. Chcete to znovu, je to fascinující, napůl Dreadnoughts, napůl Bregović. A zase zpátky k rockabilly, Leave This Town neskutečně šlape – pamatujete Phantom Of The Black Hills? Mě celý tenhle na kost ohlodaný kramářský rock’n’roll od Vlka a Vlka baví. Teatrální přednes a třígrošový punk. Questa Bella Ragazza působí světově a pak si sami vyhlásíte přídavek: Good Night Daylight. Opona a jdeme na bar.

The Crypted Zoo je strašně různorodá deska, ale jednotícím prvkem je tu syrovost a divadelnost, i když oboje je někdy až za hranou. WolfWolf na ní zní jako snad ta nejbéčkovější dvojice v dějinách rock’n’rollu, aniž by to působilo násilně. Když srny jednoduše utečou, vlci se nažerou z popelnic; vždyť je to jedno.