Jsem ýmou. Zastydlej ýmou a jsem si toho vědom. Proč bych taky jinak šel do Lucerna Music Baru na koncert Gerarda Waye? No jasně, taky proto, že má úžasnou novou sólovou desku. Frontman My Chemical Romance to po „rozpadu“ kapely s neoprávněně špatnou pověstí nezabalil nadobro a vytasil se s první peckou Action Cat, kterou pak následovalo celé album Hesitant Alien.
A tak je středa a já v kurevský kose stojím šílenou frontu pasáží Lucerna, abych viděl naživo člověka, který mě tak nějak provázel mým dospíváním a stárnutím. Aby bylo jasno, Three Cheers For Sweet Revenge považuju za famózní punkovou desku, kde popovější, nebo spíš širšímu publiku přístupnější songy jako I’m Not OK střídají divočejší věci v podobě You Know What They Do To Guys Like Us In Prison nebo Thank You For The Venom, které lámou hranice moderního hardcore punku. A pamatujete, když Gerard vyjel na alegorickém voze v čele Black Parade a celý cirkus kolem My Chemical Romance začal nanovo? Já jo, bylo mi čerstvých 19 a tehdy jsem v širším kontextu viděl a stále vidím My Chemical Romance jako Queen pro novou generaci.
Scházím dolů do sálu malé Lucerny a vidím naprosto prázdný bar. Nechápu, co to má znamenat, kde jsou všichni ti lidi, co se mnou stáli ve frontě? A pak mi to došlo. Publikum Gerarda Waye nestárne. Nemá věk na to opírat se nonšalantně o bar a ve většině případů musí být stráženo. Všichni návštěvníci se tedy mačkají u pódia v čerstvě otevřeném sálu a čekají na svůj idol. Najdete tu otce se svými dcerami, dcery se svými sestrami, pár dcer s kamarádkami a několik dcer má u sebe i stejně mladého chlapce. Přísahám, že jsem jediná osoba v tričku GBH na celé akci a taky jeden z mála, kdo u baru nemusí ukazovat občanku.
[youtube id=“cqXnCAkHXRs“ width=“620″ height=“360″]Za neustálého skandování „Gerard Way, Gerard Way“ koncert otevřela britská alternativně rocková kapela Nothing But Thieves. Její set trval přibližně 25 minut (stěží šest songů) a během něj zazněli i klipové věci Wake Up Call a Ban All The Music. Uvědomuju si, jak obrovská propast je mezi pojmy „alternative“ a „indie“. Přiznávám, že naživo zněli ale přeci jen zábavněji než z youtube. Pak ale kolem deváté sál potemní a na pódium nastupuje doprovodná kapela Gerarda Waye v bílých košilích a černých kravatách a spustila The Bureau, což je i intro desky Hesitant Alien. Když se k muzikantům připojí i Gerard, publikum vypukne ve frenetický jásot. Čtrnáctky, které zdobí trička s nápisem Punk Rock, vyrobená přinejlepším o něco mladšími dětmi někde v Bangladéši, propadají v nekontrolovatelný pláč (skutečně!) ne nepodobný pár dekád staré beatlemánii. Na The Bureau navazuje Way songem Action Cat, který naživo zní svěže, našláple a v souladu se skvělým zvukem (slyšel jsem pár názorů, že zvuk nestál za nic, ale to není pravda) i extrémně hitově. Dva uvolněnější kousky Zero Zero a Juarez pak vystřídá Drugstore Perfume, což je asi největší překvapení koncertu, jelikož se jedná o chytlavou věc, kterou byste na albu Hesitant Alien hledali marně. Mezi lidmi v tu dobu pobíhá anglicky mluvící podivín v baloňáku se svítícím nápisem Flyerman a všechny krmí berlínskou historkou s Bowiem, kterou nikdo nechce slyšet. Do toho hraje Way song Millions, který zní skvěle, stejně jako Maya The Psychic, a No Shows v závěru koncertu. Veliký respekt si zaslouží Way za krátké upřímné proslovy v průběhu vystoupení. Věřím mu, že je to stále ten outsider, který se chce bavit muzikou. Vystoupil ostře proti homofóbii a nabádal všechny, ať si plní vlastní sny. To je to, co chce nezařazený teenager na koncertě slyšet. Bohužel cover Snakedriver od The Jesus And Mary Chain na konci setu příliš nefunguje, a tak Gerard Way přidává pouze Don’t Try. Na závěr reportu přidávám reálnou citaci dvou holek po posledním songu: „Počkej, to nemůže být konec. Vždyť nám přece neřekl, jaký jsme užasný!“
Autorem fotografie je Adam Hencze, celou fotogalerii naleznete zde.
A podívejte se i na videorozhovor s Gerardem Wayem před pražským koncertem:
[youtube id=“UkCz-VdDzLQ“ width=“620″ height=“360″]