Ostrovtip jako břitva, respekt k lidem, pevné morální zásady, hromady šílených historek, špetka nezbytného bláznovství a spravedlivé rozhořčení nad stavem věcí – takový je Henry Rollins. Možná už lehce stárnoucí, ale pořád křečovitý a navztekaný, vypráví příhody z hardcore punku i naprosto běžného života.
Životní trampoty byly během večera v pražském Divadle Na Fidlovačce v rámci Good To See You 2023 Tour spíše v popředí. Hudební podhoubí tvořilo jen jakýsi nenápadný rámeček k celému obrazu. Žádné chvástání o tom, jak zachránil rock’n’roll, protože Henry není rockstar. I přesto, že je živel, působí spíše jako skromný chlápek, co se někde ocitl trochu omylem. Abych těch protikladů nebylo málo – právě on se v našich spřízněných subkulturách ani v dalších odvětvích, do nichž fušuje, rozhodně neobjevil omylem. Okouzlení hudbou z něho sálá i během toho, jak vypráví o starých kamarádech nebo se vzteká nad politikou, to všechno je v jeho životě i v životech spousty z nás úzce a neoddělitelně spjato.
Ač překypuje energií a vypadá zachovale, neodpustil si Henry v úvodu trochu černého humoru a oznámil, že už toho viděl dost a že zemře letos v září. Asi někdy ve stejnou chvíli chválil dřevěný interiér Divadla Na Fidlovačce – to dřevo, slyšíte to? To je zvuk! Vzápětí přišly na přetřes jeho dětství a představivost. Rollinsova osobnost a jeho přednes vás nutí držet pozornost na nejvyhrocenějším bodě a celou dobu nepolevit. Ač nemám rád vzhlížení k jakýmkoli hrdinům, kdybych si už měl vybírat, Henry by byl jedním z mála lidí, které bych byl ochoten obdivovat a dát na jejich slova. Žádné zbytečné kecy o „scéně“, protože věci jako hardcore punk se musí žít, ne o nich jen mluvit. Až když má člověk zažito, může s pokorou vyprávět.
K dětským letům se dostal při vyprávění o tom, že (nejen) americkým popíračům covidu vlastně závidí jejich velikou představivost a že by chtěl také takovou mít. Umět si představit ty miliony malých zařízení, kolujících očkovaným po aplikaci vakcíny… Z USA popisoval stejný obrázek, jaký jsme měli a ještě místy i máme v ČR – podobná sorta nácků, konspiračních teoretiků a vidláků, co jinak nadává na uprchlíky, levičáky nebo projevy solidarity, se uchýlila k popírání covidu a posledních pár let nežije ničím jiným, viz podivná sdružení ála Chcípl pes a další. Jen v tuzemském prostředí mají kšiltovky „Silné Česko“ místo „Make America Great Again“ a nejsou to rednecks, ale knedlo-vepřo-zelné hlavy.
Humor Henryho Lawrence Garfielda je kousavý, jeho sarkasmus a ironie odzbrojující. Jeho nedostatek imaginace začal v dětství – nikdy nevěřil na Santa Clause nebo na velikonočního zajíčka. A už vůbec ne na „zoubkovou vílu“ – jak by mohl, když tím, kdo mu vyměňoval pod polštářem jako dítěti vypadlý zub za drobné a sladkosti byl opilý přítel jeho matky. Udýchaná postava potácející se ztemnělým dětským pokojem v odéru alkoholu a tabáku přece není zoubková víla. Od vlastního dětství k palčivému tématu zbraní pro děti v USA. Genocida původních obyvatel Ameriky. Válka na Ukrajině. Od malých historek po velká témata. Henry s sebou na pódiu nemá ani vodu. Přinesl si jen mobil, který hned položil na zem, čerpat z něho nehodlá. Po několika málo minutách z něho cáká pot – perou do něho silná divadelní světla a ruku s mikrofonem drží ztuhle ve výši ramen, jako by byl stále připraven začít zpívat a řvát, kdyby se ze zákulisí vynořila kapela.
Henry mluví plynule, celkem rychle, občas až o překot, rozumět mu je dobře, ale je třeba se soustředit. Nevšiml jsem si, že by někdo odcházel, jen já musel mít tu smůlu, že z mé řady se asi po čtvrt hodině zvedly dvě pohoršené slečny s uštěpačnou poznámkou k nám do publika: „Hmm, tak enjoy teda.“ Asi si spletly představení.
Když už padla zmínka o covidové pandemii, Rollins mimoděk zmínil, že apokalypsu by přežili Madonna a Iggy Pop. Dosti výstižné. V souvislosti s názory nejen na virus Henry uštěpačně prohlásil, ať lidé věří, čemu chtějí. To by samozřejmě mělo být každému zaručeno. Otázkou však zůstává ona dvojsečnost – co když lidé věří bludům a nenávistným názorům? Nemůžete nikomu nic zakazovat, na druhou stranu, s náckem se prostě nedomluvíte.
Dýchne na Vás kus rock’n’rollové a hardcore punkové historie, když Rollins vypráví o dobrém kamarádovi Ianovi MacKayovi, který působil v kapelách Minor Threat a v první řadě Fugazi a spoluzaložil dnes už kultovní label Dischord Records. Henry popisuje setkání s Dee Dee Ramonem i to, jak na něho cákal pot z latexového Luxe Interiora z The Cramps. Byl na prvním koncertě Minor Threat. Potkal se s Joe Strummerem. A jak vtipně dodal, dostal se i na koncerty Teda Nugenta, než rasista, militantní pravičák a nenávistí naplněný Nugent začal mluvit mezi songy…
„Procestoval jsem asi osmdesát nebo devadesát zemí světa, ať už sám nebo na tour s kapelou. Byl jsem tam, kam se lidé z rádoby „civilizovaného světa“ neodváží, kde bývá nebezpečno a není radno se tam objevovat… A víte co? Nikde se mi nic nestalo, ani v Iráku, Afghánistánu nebo Kyrgyzstánu… Všude jsem přežil. Třikrát jsem málem umřel. A pokaždé to bylo v USA,“ pokračuje Rollins. V souvislosti se situacemi, kdy mu šlo o život, vzpomíná na smrt jednoho z nejlepších přátel. Joe Cole byl nejen Rollinsův kamarád, ale v té době i spolubydlící a roadie Black Flag. Před jejich domem na ně zaútočil lupič, Colea zastřelil a Rollins unikl jen o vlásek. Tato smutná událost se na Rollinsových turné mluveného slova opakovaně vrací i s detaily toho, jak je asi příjemné sbírat kamarádův mozek, než si jeho rodiče přijdou pro věci z domu.
Když člověk není právě zasažen tak sugestivními popisy a nešťastnými historkami, musí obdivovat Henryho divadelní napodobování hlasů lidí a trefné vystižení šílených příhod. Třeba jeho imitace opilého chlápka s manželkou na parkovišti. Henry si myslel, že mu jde opilec rozbít hubu a už se na to připravoval. Týpek se naopak zhroutil pod náporem vlastních výčitek s tím, že takhle vypadá vždy, když se napije. Domnělá agrese se změnila v lítost a lidskost. Tím se dostáváme k tomu, že pokud lidé páchají zlo, je to jen jejich negativními rozhodnutími. Máme možnost volby. Je snadné lidi traumatizovat, jsou k tomu náchylní. A zatímco Henry Lawrence Garfield je bojovník proti zlu světa a za právo na lépe fungující společnost, jeho otec byl dle jeho slov „rasista, homofob a zbabělec“. Tak už to chodí – rodiče si nevyberete.
Poslední část postřehů z pražské zastávky Good To See You Tour věnujeme historce asi nejobsáhlejší, avšak zkrátíme ji. Vypráví o setkání našeho hlavního protagonisty s fanouškem z Finska, trpícím psychickými problémy. Muž z Finska se dostal přes Mexiko a San Diego až do Rollinsova domu v Los Angeles. Zpěvák, publicista, stand up komik a aktivista v jedné osobě najednou musel řešit pokus o vloupání a dožadovat se pomoci LAPD (výstižně, až filmově předvádí telefonát na policii…). Volání policajtům uprostřed noci si sám také představoval spíše v akčních filmech.
Výtržník z Finska se objevil napřed někdy ve tři ráno, potom znovu v 10:25 dopoledne, poté zmizel a Rollins volal pokaždé policii a mezitím samozřejmě nebyl schopen zamhouřit oko. Naznal, že je potřeba jít si koupit rekvizitní nůž na obranu. „To není nakupování, tomu se říká ‚páchat Walmart‘. Představte si mě, jak 13. února na své šedesáté narozeniny sedím sám uprostřed noci s tím nožem z Walmartu a čekám. Skandinávský útočník se ale nevrátil a mě to zamrzelo – další člověk v mém životě mě opustil…“
Ke vzpomínce na očekávání dalšího útoku se váže i romantická představa smrti, jak si Henry pouští Idiota od Iggyho Popa, obal desky letí vzduchem a on nahrávku slyší naposledy, zatímco ho násilník zuřivě škrtí. K Iggymu si samozřejmě neodpustí imitaci s nadzdviženým rtem. Po bizarně násilném střetu s finským fanouškem na silnici nedaleko Rollinsova domu vrcholí historka rozbitím části vnitřního zařízení, chycením útočníka, vysvětlováním policii a sháněním právníka pro nebohého Fina. Henry se s námi loučí se slovy o mezinárodní příchuti této historky a o tom, že všechno dobře dopadlo. Příznačný konec dalšího století by mohl být přece jen lepší, než jeho začátek…
