The Fialky – No School

Stylový přebal nové vonící sedmičky pražské bandy The Fialky je tak trochu jako obsah. Jde o další počin kapely, která svoje jméno vytetovala do české punkrockové scény i srdcí stovek fanoušků. Skladby s tou neuvěřtelnou vlastností zarývat se do mozku při prvním poslechu, silné sborové refrény, melodické odrhovačky v tom nejlepším slova smyslu.

S tou zprofanovanou značkou „sedmdesátsedm“ to je sice tak nějak všelijak, osobně kromě lásky k oněm kapelám a podobným tématům u Fialek moc z původního zvuku britských skupin neslyším, nicméně rozhodně v bookletu nelžou, že zůstávají věrní stylu, v němž jsou slyšet jejich oblíbení Ramones nebo Cock Sparrer. Koneckonců jsou to jenom nálepky, a dokážu si představit, že zvuk Fialek je už od prvních regulérních nahrávek jako zasadit Modernettes do českého punkového prostředí, ubrat z power popové melodičnosti a naivitiy, zalévat spoustou piva a nad květináčem denně šoustat.

Na nové nahrávce se podává menu o šesti chodech, které se dá porovnávat se sedmipalcem z roku 2010. Krátké, rychlé vypalovačky, chytlavé refrény. Problémem je, že ty největší hity už mají Fialky za sebou a těžko v písničkách, které jsou od začátku v podstatě pořád stejné, vymýšlet něco dalšího. Nemluvím o opakování se, s tím se počítá, a na nějaké experimety posluchač nečeká, ale skladby jako by ztrácely sílu, úplně zmizely momenty překvapení.

Kámenem úrazu jsou pak texty. Už věci jako Poslední prázdniny mi připadaly jako úlet, ale teď u většiny skladeb marně tápám, o čem se vlastně zpívá. Trochu to zachraňují pěkné (a dvojjazyčné) vysvětlivky v bookletu, stejně ale titulní píseň No School zní, jako kdyby autor vyjmenovával kámoše a postavy z pražských barů a do toho něco o další ztracené generaci.

Hooligans jsou podobně výbušnou songou – rychlá odrhovačka o klasickém united tématu. Je v ní skvělé sólo, ale stejně ten song nemá ani náhodou na starší skladby. V This is England jsem po prostudování textů přišel na to, že jde o přímou inspiraci Meadowsovým filmem, dobou mods a pochodů britské Národní fronty, ale stejně to všechno skáče na jedné noze. DJ v sobě nemá tolik melodičnosti, ale rozhodně tou bezstarostností a vtipným textem pobaví, stejně jako Kečup zpívající Madonnu v outru.

Nejvíc se pak povedly předělávky Ramones. V Love Kills zůstal název a téma feťácké zkázy rokenrolových celebrit přenesené do českých poměrů, jinak v tom Dee Deeho skoro nepoznáte. A závěrečný Bangkok mě naprosto uzemnil – udělat z Rock’n’Roll Highschool „rock’n’roll v Thajsku“ a píseň o šťastných zlodějích a tunelářích, to mě vážně dostalo. Nicméně to, že vrcholem desky je předělávka, o něčem svědčí. Těch deset minut si klidně užiju bez starostí, ale neubráním se pocitu, že mám před sebou nejslabší nahrávku téhle kapely.