Slobodná Európa – Trojka

Tak je to tady, třetí a patrně nejsilnější album Slobodné Európy konečně vychází na gramofonové desce. Nahrávka, původně vydaná roku 2003, odstartovala rok 2019 dík oddané péči vydavatelství Matus Records, které má ostatně na svědomí i povedenou reedici debutu a LP verzi Unavených a zničených.

V době vydání na mě Trojka zapůsobila tak trochu jako zjevení. Slobodnou Európu jsem měl odloženou v kategorii kapel, které to mají dávno za sebou, ostatně tak jako jsem měl nemilosrdně zaškatulkovaný celý tehdejší česko-slovenský punk, utápějící se v rádoby humorném tancovačkovém pivním begbeatu, případně v nejapných parafrázích či lépe řečeno parodiích na devadesátkové variace soundtracku k filmu American Pie. Slobodná Európa se po druhé desce uložila k hibernaci, a nepočítaje v to, epizodní využívání jména Braněm Alexem, po kapele byla veta. Z mého pohledu, jakožto posluchače tehdy již nějaký ten pátek se vezoucího na návratu k původním formám punku a hardcore, byla Trojka deskou, která se vyloupla tak trochu odnikud a okamžitě zarezonovala v mém sluchu na tu správnou strunu. Kapela rozvijí svůj na předchozích nahrávkách načrtnutý styl, nenuceně si pohrává s proto punkovými i klasicky punkovými vlivy a přirozeně je přetváří k obrazu svému, který je z jedné strany temný a sarkastický, z té druhé pak dokáže být i ramonesovsky přímočarý a zdravě nablblý.

Úvodní Za 5 minút 12 je chytlavým a zároveň poněkud mrazivým rozjezdem desky, svým stonesovským nosným kytarovým motivem, tak nějak ideálně kloubící rockovou chytlavost debutu, se zachmuřeností Unavených a zničených. Následující, ramonesovsky rozjetá Nechcem byť šišatý, s možná mimoděk dadaistickým popěvkem, ukazuje onu rozjařenější tvář, kdy kouzlo celku utváří přímočarý punk, v tomto případě ve spojení s absurditou lyriky. Ale co si budeme povídat, kdo z nás by chtěl být šišatý. Následně přichází postupně na řadu další nesporné hity celé desky, ať už jsou to ve volnějších tempech se nesoucí Relatívny pokoj, Pes, 2003, Sopka nebo Realita s blues načichlou kytarovou složkou i formou vyprávění textů. Nebo Nič sa nedeje a Tak To Už Chodí, nabízející o poznání svižnější tempa a rify. Dá se říci, že slabších momentů je tu opravdu poskrovnu. Sarkastická Nič sa nedeje a ji následující Pes, uzavírající první stranu, jsou pak z mého pohledu absolutním vrcholem celé desky.

Z kytarových motivů tu a tam nenásilně probleskne inspirace u Dictators či Iggy And The Stooges. Jindy pro změnu lze nalézt předobrazy nápadů v různých érách tvorby Ramones nebo v New York Dolls, aniž by cokoliv z toho popíralo naprosto vlastní hudební jazyk Slobodné Európy. Sveťo Korbel i Braňo Alex tu ze sebe vydali své patrně nejsilnější ideje a ty ve spojení s Whiskyho citem pro jazyk a texty, které jsou jak uvěřitelné, tak silné ve své autenticitě a nestrojenosti, vytváří naprosto podmanivý koktejl, který si jen těžko nezamilovat. Texty ve velké většině rezonují pocity ztracené generace x. Do nového milénia vkročivších čerstvých třicátníků, kteří si užili dvě divoké punkové dekády, ale bohužel bez správně využitých průkazů SSM a vekslácké minulosti zákonitě prohráli polistopadovou transformaci v mafiánský kapitalismus. Je tu sice stále přítomna bonvivánská lehkost barových hejsků, kterou ale nezadržitelně požírá stín přízemní reality, daní, hypoték, nejistoty a prázdnoty konzumního života. To vše lze zarámovat úryvky textů, počínaje sarkastickou parafrází mediálního new speaku „situacia je dobrá, nič sa neděje“, zatím co přichází trpký pocit obav z toho „až skončí tento relatívny pokoj“, protože „na happy endy se chodí do kina, realita býva jiná“. Jako symbolická předzvěst chmurných časů budoucích pak, z dnešního retrospektivního pohledu, vyznívá temný závěr v podobě zhudebněné básně Havran Edgara Allana Poea.

Celková produkce, zrealizovaná pod dohledem Laca Lučeniče, je zkrátka a dobře skvělá a právě na gramofonové desce, dík jejímu odlišnému charakteru přenosu zvuku, je to ještě o píď markantnější. Na povrch dík tomu vystupují různě drobné kytarové vsuvky a kudrdlinky, dříve utopené v nulo jedničkovém CD přenosu.

Je možná škoda, že na desce neskončila i bonusová převzatina Vjeran pas od jugoslávských Termiti, jeden z nesporně největších punk hitů vzniklých za bývalou železnou oponou. Ostatně právě jugoslávský punk je pro mě přirovnáním, které obvykle používám, když opisuji tvorbu Slobodné Európy lidem ze zahraničí.

Trojka mi obstarala skvělý start do nového roku a i po všech těch letech je stále nesesaditelným vrcholem česko-slovenského punku a vlastně obecně rocknrollu. Je neprovinční, autentická a silná jak sdělením, tak i hudební složkou, která je jak jednoduchá, tak chytlavá a zároveň precizně odvedená.