Záplava hudby se šíří bez ohledu na žánry, boří hranice a pomáhá nám komunikovat. Nemusíte mít osmičlennou kapelu s klavírem, kontrabasem, saxofony a valchou, abyste sdělili světu, co máte na srdci. Někdy stačí akustická kytara, jeden člověk a upřímný materiál ke zpracování. Skromného plzeňského umělce, říkajícího si Lábek, děsí škatulka „písničkář“, nebudeme ho tedy tak nazývat.
Obrázek chlápka s kytarou může být rozličný, od vzteklého pankáče, přes bluesového vypravěče až po introvertního folkového barda. Lábek je podle všeho tím třetím typem člověka. Nepíše přímé protest songy, do bluesových vod se nevydává, spíše má potřebu se folkově vypsat z vlastních životních trampot a pocitů. Jak sám říká: „Když mi bylo nejhůř, psal jsem. Vždycky jsem chtěl kapelu a nikdy jsem nevěřil, že bych mohl vylézt před lidi sám. Ale stalo se. Upřímně mě děsí, že jsem tím možná spadl do kategorie písničkář. Kytaru mám od kamaráda. Našel ji opřenou v noci u popelnic. A tak je to vlastně se vším.
Ještě jsem se úplně nerozhodnul, jestli mám rád lidi, ale snažím se.“
Po dlouhém procesu psaní, nahrávání a příprav vyšla Lábkovi před rokem nahrávka, obsahující osm autorských skladeb. Dostupná je k poslechu na bandcampu, fyzicky je na CD v podstatě vyprodaná. Album se v duchu nejistého pohybu introvertova v šíleném postmoderním marastu jmenuje „jsou i hezký věci…“. Na albu převažují skladby, přesahující délkou pět minut, jedna sahá i k minutám deseti. Zamyšlené zpovědi nejsou právě vrcholem životního optimismu. O tom vypovídají už i názvy songů, jako „moje milá mě bije“, „zhasni“, „moje kamarádka se ztratila v džungli“ nebo „už mě to nebaví“. Texty jsou plné hořkého vtipu, ironie a smutku, občas až cynického posmívání absurditě života.
I přes depresivní vyznění textové stránky mají songy určitý pozitivní švih, z něhož cítíte, že autor se snaží se svými strachy a absurdními situacemi v životě bojovat. Občas je to nerovný boj, člověk si projde peklem, ale za snahu to stojí. A zhudebněná básnická sbírka, jak by se dalo album „jsou i hezký věci…“ také označit, rozhodně stojí za poslech a trochu rozjímání. Skladby se nevejdou do škatulky folk, protože Lábek experimentuje, od „low-folkových“ vod se vydává i k noise rockovým oblakům a i přesto, že texty bluesové nejsou, zvukem se občas dotkne trash bluesových nálad. Navíc zpěv prokládá deklamováním textů, trochu až připomínajícím slam poetry kadenci. Každopádně lze jeho tvorbu doporučit k poslechu beze snahy o přesné hudební vymezení – dejte Lábkovým skladbám šanci, aby se vám dostaly pod kůži.
