S knihami o punku se v poslední době v místním prostředí tak trochu roztrhl pytel. Nevím, zda je to způsobeno vnitřním přetlakem autorů spojeným s krizí středního věku, proměnou subkultury v historickou komoditu či zda je to tak dobré zboží. 44 známek punku je další z nich, sestavena z rozhovorů s interprety dle výběru autora, doplněno o něco málo jeho osobních reflexí. Ty jsou z mého pohledu tím na knize možná nejzajímavějším, protože, co si budeme nalhávat, rozhovorů s GBH, Damned, UK Subs nebo Oi Polloi jsem za svůj život četl nepočítaně. Nutno ovšem podotknout, že na knihu nahlížím a recenzuji ji pohledem člověka, jenž se identifikuje s termínem punk tři čtvrtiny života, což může být plusem, ale v mnoha ohledech i mínusem.
Úvod popisující autorovu cestu k punku je tak v tomto kontextu vlastně nejzajímavějším momentem celé knihy. Tu vzápětí trochu degraduje kapitola pojmenovaná Jak se narodil punk, recyklující populární a nutno podotknout nepravdivé klišé o britském původu punku se zrodem ukotveným v roce 76. Obojí je nepravda, nebo ještě lépe – jsou to jen drobné části mozaiky vytržené z kontextu kulturního i dobového. Punk nevznikl roku 76 a jeho základy nejsou v Británii. To, co je pravdou, naopak je, že britská média spolu se showbyznysem ho dokázala prodat a jako super zlounskou kontra kulturu rozšířit do mainstreamu. Bulvární média posléze napomohla jeho globální teenagerské epidemii. Obdobně anglo centrickým je i většinový výběr objektů rozhovorů, ale i to patrně odráží autorův osobní pohled na danou subkulturu a patrně i okruh jemu blízkých kontaktů. Ačkoliv jsou tu čestné výjimky potvrzující pravidlo. Ex-jugoslávští KUD Idijoti a Pankrti, budiž příkladem a zároveň těmi z mého pohledu s náskokem nejzajímavějšími rozhovory v celé knize. Totéž lze říci i o interview s maďarskou kapelou Barackca, kanadskými nezmary DOA a Dány The Zero Point, jejichž první sedmipalec jsem poslouchal kolem dokola v půli osmdesátých let. S ohledem na to, že punk záhy po svém vzniku zasáhl v podstatě celý svět, je to, ještě s několika dalšími výjimkami, ovšem trochu málo.
Leč tohle jsou známky punku Vítka Formánka a jeho pohledu na něj. Není to ani náznakem pokus o universalistický punkový encyklopedismus. Prostřednictvím otázek i úvodníků tak vstupujeme do jeho subkulturního mikro vesmíru, což je vlastně navýsost zajímavá osobní sonda. Mohu si nad stránkami knihy opakovaně klást otázku, nač dělat interview o Dead Kennedys s Brandonem Cruzem? Nebylo by zajímavější se s ním bavit o přeměně dětské hollywoodské seriálové hvězdy v punka a o Dr. Know, což byla kapela, ve které na rozdíl od epizodního poskakování v Dead Kennedys opravdu něco vytvořil. Mohu se ptát, v jakém vesmíru jsou Exploited „nejslavnější punkovou kapelou“ atd., ale nechci se tu změnit v hnidopicha. Kromě již výše zmíněných „exotů“ pak stojí rozhodně za přečtení rozhovor s Ianem Glasperem, Damned, stejně jako s kytaristou Skeptix Stevem „Fish“ Brooksem, který si střihl epizodní roli u Discharge jako kytarista v éře nechvalně proslaveného LP Grave New World. V neposlední řadě pak i s Alvinem z The Users a UK Subs.
Obrazová příloha předkládá obligátní přehlídku mohawků, opět tak zplošťující subkulturu bezpočtu tváří do šablonovité karikatury plné stereotypů. Což je škoda. Jediné co se tu v obraze naplňuje, je lehce pomýlená bulvární představa, donekonečna recyklující vzpomínky slušných občanů na to, jak někde na nádraží po cestě z práce v hloubce osmdesátek poprvé potkali punkáče. Co si budeme povídat, v rámci této subkultury a všech jejích škatulek je a vždy byl tento typ vzhledu spíše marginálií.
Ačkoliv to tak možná z předchozích řádků nepůsobí, vlastně vůbec nechci být negativní, cením si autorova zjevného entuziasmu, jeho nadšení pro věc, s jakým píše i vede rozhovory a které z celého díla sálá. Na druhou stranu mě znovu a znovu zaráží zacyklení v poněkud zavádějících výše uvedených stereotypech. Stejně tak i relativně malá znalost kulturního prostředí a společenské reality okolních zemí v sedmdesátých či osmdesátých letech. Z pohledu record collectora pak i občasné nesmysly v diskografiích, kde na jednu stranu nejsou vůbec singly, což byla v mnoha případech stěžejní dílka, na druhou se tam motají řadové desky s kompiláty, navíc s často nepřesnou datací vzniku.
