New York Dolls – Dancing Backward in High Heels

I když největší „slávu“ už mají New York Dolls zřejmě za sebou, tak i jejich poslední tři alba jsou na vynikající úrovni. To předposlední Cauze I Sez So vyšlo před dvěma lety a těšilo se po právu solidnímu ohlasu, a i pro mě to byl počin, který jsem několikrát otočil v přehrávači. Titulní skladba tehdy kolovala i v českých rádiích, tedy jasně, v těch rockově zaměřených. Poslední album s názvem Dancing Backward In High Heels vyšlo v posledních dnech a o něm je i následující recenze.

V roce 1972, ještě když neměli Dolls vydanou žádnou svou nahrávku, už jeli předskakovat na stadiony do Británie Rodu Stewartovi a podobným smetákům. Největším „úspěchem“ tohoto výletu se nakonec stalo úmrtí bubeníka Billyho Murcii, kterému tehdy bylo 21 let. Následně po dvou skvělých albech se v roce 1975 Dolls rozpadli, ačkoliv někteří členové se na společném pódiu scházeli i nadále. Když se ale pak v roce 2004 uskutečnil reunion kapely, už několik let byl po smrti i Johnny Thunders, kterého ani ne o rok později následoval druhý bubeník Jerry Nolan a po pár koncertech znovuobnovených Dolls je doplnil i basák Arthur „Killer“ Kane. Poslední dva přeživší z „oldschool“ party, zpěvák David Johansen a kytarista Sylvain Sylvain od té doby vystřídali několik dalších muzikantů a do dnešního dne stihli vydat další tři alba.

Na začátek je třeba říct, že pokud od nového alba čekáte ostrý riffy a divokou energii z raných let, té se tu určitě nedočkáte. Ze všech dosavadních alb je Dancing Backward In High Heels rozhodně nejměkčí. Elektrická kytara je tu dost v pozadí, a to ještě ne ve všech písních, a nějakýho zkreslenějšího zvuku se tu už vůbec nedočkáte. Je to jakoby se staří Dolls z počátku sedmdesátých let vrátili v hudební historii ještě o několik let nazpátek. Většinu písní výrazně podkreslují saxofon, trumpety, piano, tamburína a občas i smyčce či varhany. Na škodu to ale určitě není, hlavní postavy Johansen a Sylvain mají přeci jen na krku už šedesátku a sami hlásili, že si chtějí udělat barvitější a komornější album. Z jisté míry na to mají asi vliv i nový kytarista a basák, kteří vystřídali Stevea Conteho a Samiho Yaffu (ex-Hanoi Rocks).

První song s názvem Fool For You Baby se už dočkal i videoklipu a je to příjemný start alba. V textech tu nikde NY Dolls neřeší, že by jedli tofu či chaluhy, ale věnují se vínu, zpěvu a ženám. Otřepanou frázi sex, drugs and r’n’r vynechám. Aspirant na největší pecku je cover písničky I Sold My Heart To The Junkman, původně od uskupení The Starlets z let šedesátých. V podobném stylu vás nutí do tance i pecka Round and Round She Goes. Akustická kytara se tu objeví v You Dont Have To Cry a Funky But Chic je zase kousek z dávného, prvního sólového alba zpěváka Davida Johansena. Dvanácti písňový set uzavírá super „uvolňovák“ End Of The Summer.

Sečteno, podtrženo je nový album sice trochu jiný než všechny předešlý, ale je to furt rock’n‘roll, a to velmi kvalitní! A v záplavě všemožných blbostí, co dneska vycházejí ostošest, to určitě stojí za poslech! Pokud vám jsou ovšem New York Dolls naprosto cizí, doporučuju spíš první dvě alba (New York Dolls, Too Much Too Soon) či předposlední kousek (Cause I Sez So).

A pokud byste chtěli Dolls slyšet naživo, tak v létě jedou US turné jako předkapela Mötley Crüe a Poison. Trochu zvláštní ne? Předkapela kapel, které z Dolls zcela naprosto čerpaly a pak je komerčně převálcovaly. Ale to už je věc jiná…