Čtyři rozdílné večírky, přesto mají jedno společné: pořadatele. Obscure Promotion není agentura s klapkami na očích, a ačkoliv je pevně zakořeněna v metalovém světě, ohýbá se napříč žánry, a tak v jejich koncertní nabídce najdete vše od thrash metalu, přes darkwave a sludge, až po stoner rockové, noisové a black metalové akce. Za poslední měsíc jsme si jejich práci omrkli víc než pořádně!
O Whores. se mluví jako o čerstvé kapele, ačkoliv vznikli už v roce 2010. Jenže svůj „zlatý“ debut vydali až v loňském roce a ještě relativně pěkně zatepla nám ho přivezli 11. 4. na Sedmičku. To, že přijeli jako support Big Business, to už je jen malá třešnička, kterou ale nejsem úplně schopný ocenit. Kopák jak brána do pekla. Za takovou velikost by se nestyděl ani Tommy Lee. Basa zní jak záznam z kolského vrtu a absolutně posouvá hranici pojmu „procházet celým tělem“. No a Christian Lembach? To je démon s kytarou, s jednosnímačovým esquirem, který je tak primitivní jako noisová nálož celé kapely. Elektrický proud se vlní po všech zdech, cítíte ho. A pak začne mela. Poctivý průřez tvorbou, stojící na prvních dvou EP, pětatřicet minut bez výdechu, kopance do uší. Hluk, tvořený sérií obhroublých, ale povedených riffů a přesného rytmického základu. Metání hlavou až k podlaze. A pak monstrum bez přídavku odchází. Big Business jsou o poznání pomalejší, dvojice z Melvins ví, jak chce znít a nikam se nežene. Mně ale stále ještě pulzují spánky z Whores.
Střih, o tři dny později, stejné místo. Po schodech dolů a pak bar, to je jistota. Začíná hrát The Devil’s Trade, posmutnělý sympaťák s knírkem a záviděníhodným hlasem. Překvapivě pouze pár lidí přihlíží tomu, jak s každým songem mění akustiku za bendžo nebo elektrickou kytaru a hraje prakticky celou svou desku Those Miles We Walked Alone. Šamanismus. Temné country s nádechem ještě temnějšího blues má atmosféru i energii a dokáže se zažrat pod nehty. Songy jako All Good All Fine nebo I’ll Be Your Dawn jsou taková chladná noc po horkém dni. Když pak The Devil’s Trade, pocházející z budapešťské sludge metalové scény, zpívá písničku I Wish My Baby Was Born přes blánu svého bendža, je to jeden z nejsilnějších momentů, který jsem kdy na koncertě zažil.
Pak se na Sedmičce pódium proměňuje v kazatelnu a přichází frontman BoySetsFire se svým Nathan Gray Collective. Synthwave s živou kapelou a satanistickou estetikou, roztančený i pěkně emocionální. Začátek v podobě Heathen Blood je očekávatelný, show perfektně šlape, čemuž vydatně napomáhá bubeník, který se o týden později stane oficiálně členem NGC. Fantastický spád a gradace, Damascus, Jettison, vrcholem je samozřejmě úplně nejstarší singl Wolves a rozloučením Corson. Jako bonus pak pořádná dávka velikonočního rouhačského humoru a pár drinků na baru.
18. duben, Smíchov, Futurum. S o poznání horším zvukem než předchozí dny na Sedmičce se na pódiu zhmotňuje novoromantický synthwave podivín Drab Majesty. Jeho set v neprostupné mlze zní jako osmdesátková MTv v říši za zrcadlem, The Weather Girls a Rick Astley v pěkně pokřivené formě. Ta mimozemská zasněnost mi ale trošku vadí a nezachraňuje to ani dobře se doplňující synťáky s kytarou.
To King Dude, kterého s Drab Majesty spojuje společný singl a produkce poslední desky Sex, je úplně jiný magor. Uhlazený, ale s něčím znepokojujícím v očích. Takhle nějak si představuju amatérského taxidermistu, co si jednou za čas vyjede na turné s kytarou. To, že vyjel i s celou kapelou, napovídá, že setlist se bude motat především kolem dvou posledních desek, Songs Of Flesh And Blood a Sex. Plešatá basačka rozehrává antidrama songem Holy Christos a atmosféra houstne s I Wanna Die At 69. King Dude je bluesman, to je vidět, svojí Gretschku nešetří ani při volnějších pasážích Our Love Will Carry On nebo Silver Crucifix, natož pak při Black Butterfly a Swedish Boys! Setlist jak víno, ale neustále mě svírá pocit, že za sloupem stojí agent Cooper. Nakonec dojde i na song Who Taught You How To Love během společné performance King Dude a Drab Majesty. Jedinou vadou na kráse je, že se na návštěvnosti podepsal volný víkend.
To o pár týdnů později, už v květnu, je na Sedmičce narváno, protože přijíždí Bongzilla. Stíhám ale ještě celý set Blues For The Redsun a takhle pomalu jsem v životě neviděl nikoho hrát. Na každý úder bicích se čeká věčnost, stěna z Orinžů vazbí a hřmí jak o život, monumentální ambientní sludge v podání téhle holešovské bandy dokáže uhranout. Stírají se hranice mezi objekty, vzduch se dá krájet, prostor a hudba za nekonečným pedalboardem jedno jsou. Blues For The Redsun jsou fantastickou čtyřkou, které se ale nedaří dostat tu koncertní atmosféru do svých nahrávek. Snad se to brzy změní.
A pak jde na pódium kultovní stoner metalová banda; čtyři špinavci, co vytáhnou špeka na dva tahy. Bongzilla. Vše se odvíjí od patnáct let staré desky Gateway, takže základem jsou geniální riffy v Greenthumb a Trinity (Gigglebush). Ještě o pár let starší Gestation obstarává pořádně hutný úvod. Návštěvníci se už patřičně upravili před klubem a každý se nechává unášet pohyby svých triček Weedeater a Electric Wizzard. Solidní hodinový set ani na moment nezanudí a pak se jdou zase všichni patřičně doupravit před klub. Ale člověk nemusí být v limbu, aby si Bongzillu dokázal nadmíru užít.
Měsíc utekl jak voda, a nezbývá než se těšit na další pecky, které Obscure Promotion v dohledné době přivezou: D.R.I., The Cult, Leftöver Crack nebo (napodruhé) The Dillinger Escape Plan.
