Píše se báj vočko rok 1997 a se spolužáky ze školy míříme do sídlištního komplexu Sázava. Je to až za potokem, takže vůbec ne náš hood kolem výčepu Labe. Cizí prostředí, cizí party okolo, ale touha je víc než strach. Je tu herna s automaty, jenže žádný bedny, co znám z Labe. Je tu Street Fighter. Time Crisis. Myslím, že Pac-Man a pak nějaký lodě a sporty. Stálo mě to dost peněz a nikdy jsem v tom neexceloval. Později jsme se přesunuli zpět do bytů, protože rozpixelovaný Wolfenstein a Wrestlemanii už začíná střídat Quake, FIFA a Commandos. Soundtrackem mi tehdá byl mix Kiss, Arakainu, Spice Girls. A pak přišli Offspring. Kdyby tenkrát hráli Krang, přišli by určitě Krang.
Zase mám nostalgickou. Tahle recenze se mi tak nějak zatoulala v životě, tak jak se to někdy děje, a hledal jsem ji spoustu měsíců. A nakonec se povedlo, jen jsem do ní zas s odstupem uběhlé doby docela zasáhl. Každopádně nosná myšlenka je platná pořád: Krang jsou nejlepším tuzemským pop-punkem. I když… tuzemským? Krang jsou světoběžníci a v úzce spjaté scéně platí v zahraničí za zvučnější jméno než u nás. Může za to angličtina a taky poměrně malý okruh domácích fanoušků žánru. Ale nic to nemění na tom, že to neuvěřitelně sype – z desek i naživo. Make Arcade Great Again je třetí album Krang a v souhrnu nejpropracovanější, byť asi nejméně na první dobrou. Zvuk je mnohem vrstevnatější a skvěle (jako fakt SKVĚLE) poskládaný. No a sakra, zas nějakých dvacet minut. Výhoda krátké stopáže nahrávek Krang je jasná – nikdy si je nepustíte jen jednou.
Krang se drží cesty, kterou si vyšlapali. Pekelně rychlé kytary, Henyho a Danův melodický vokál a maximálně tak dvouminutové pecky, protože v dnešní uspěchané době na víc není čas. A jak už jsem kdysi psal: mix nerdovství a aktivismu. Takže tu máme sociálně-kritické pecky jako titulní Make Arcade Great Again, silnou Melt All The Guns, ve které hostuje Yotam z Useless ID (přečtěte si náš nedávný rozhovor), nebo obracení se k vlastní lokální minulosti v až tísnivém songu 1968. Ale máme tu i Tintina a Cobru.
Osobně mě ale baví víc strana B. Malá pomsta Bird Attack Records v podobě úderné minutové hitovky Bird Is Going Down, skvělý Food Song, evokující to nejlepší od Masked Intruder a Vacant s perfektním a nečekaným zvolněním, ke kterému se hrozně rád vracím. A děkuju za oslavu outsiderství v XFileX, protože tohle byl a vlastně pořád je i můj život. I když v souboji deskovek a mejdanů vždycky vítězí mejdany, pořád jsem „collecting Magic cards when trying to have a punk rock look…“.
Obal je nádherně zpracovaný, i když artwork mě zas tak moc nebaví. Nicméně nelakovaný gatefold s krásnou fotkou uprostřed a kompletními texty, to je prostě paráda, které nic nechybí. V kombinaci s žíhaným modrým vinylem tak Krang připravili pastvu pro oči i uši. Možná trochu postrádám ten devadesátkový feeling předcházejících desek, ten útěk do dětství a dospívání, i když chápu, že potřeba vypořádat se s aktuálním děním může být pro spoustu lidí silnější. Musím konstatovat, že Krang se vytasili s opravdu povedenou a důstojnou deskou. Jen mi pořád chybí song o Buffy.
