Vítejte v nové občasné rubrice Martina Suicide s kecy o deskách vytažených z regálu, prastarých i novějších, zásadních, obskurních, geniálních i s odstupem času debilních či přeceňovaných. Klenoty i odpadky vinylového podzemního mikrosvěta.
Napalm Death – Scum
Píše se druhá polovina 80. let. Ve světě v podstatě zemřela první generace klasického hardcore, na jehož mrtvole vyrůstají různé podoby nezávislého rocku. Britský punk boom roku 82 je odpískaný ještě o poznání více. Ti, kdož hardcore i punk obecně přežili a nadále se pohybují v podzemním hudebním světě, hledají cesty kam se ubírat dál. Místní normalizační anti-punkové tažení doznívá, ale stejně tak dochází dech i celé generaci punků, tedy těch co přestáli všechno to neustálé šikanování. Punk ve světě se proměňuje a štěpí, do různých „post“ forem a zde tomu není jinak. Pro část místních punkových scén je se značným zpožděním tématem dne hardcore. Klasický punk je pasé, ty kdož zůstali zaseknutí u kapel roku 77, sledujeme z pozice „hardcore punks“ s lehce ironickým úšklebkem, a zároveň do odlehčených forem vzešlých z punku značná část z nás ještě nedorostla.
Punk pro část z generace patnáctiletých kolem roku 85 je extrém a je i o hledání extrémů hudebních. Sedáme si na zadek z DRI, Suicidal Tendencies, Septic Death, Inferno, Wretched, Chaos UK, Extreme Noise Terror, MOB 47, Kaaos, Heresy, Lärm či Sacrilege a někdy ve druhé půli roku 1987 nám přichází do rukou nová definice punkového, vlastně obecně hudebního extrému. Již jeho název zní vydatně – Napalm Death, pro znalejší z nás „Jó, jedna z toho miliónu kapel na Bullshit Detector 3“. Pro mě osobně nastává pártýdenní čekání na desku, o které se v burzovních kuloárech Slovanského domu mluví jako o nejextrémnější a nejšílenější desce všech dob. A pak je to tady, vytahuji kreslený obal z krabice vexláckého překupníka metalových desek, v jeho peněžence mizí obnos hodný tehdejšího měsíčního nájmu bytu s pěknými pár pivy a obědy na vrch a já v natěšeném nadšení vyrážím směrem na autobus k domovu. To, co se na mě vyhrne o pár hodin později z reproduktorů, je jako zhudebněná apokalyptická bouře. Po záhrobním intru se rozjíždí skladba Instinct Of Survival, dokonalý mutant vzniklý zkřížením Celtic Frost s Larm a Siege. Na svou dobu neuvěřitelná rychlost se snoubí s neslýchaným záhrobním zpěvem a temnotou pomalých pasáží, navozujících podobnou náladu jako první nahrávky Sacrilege (ne nadarmo si Napalm Death, okouzlení zvukem desky Behind The Realms Of Madness, pro nahrávání vybírají stejné studio). Právě v prolínání těchto tří aspektů je devastační účinek nahrávky, která se tak stala bezděky přelomovým dílkem ve světě podzemního rocku. Dík mptrojkám 80. let zvaným audio kazeta se nahrávky Napalm Death začaly záhy šířit v místním prostředí (a to jak v punkovém tak i metalovém podsvětí) a stály tak u zrodu místní extrémní rockové scény.
Extrémní hudební experimenty se záhy vyčerpají a překvapení z originality vystřídá neinvenční nuda linoucí se z nástrojů kopistů. Ruku v ruce s tím si cirka o rok či dva později škatulku grind již více méně zcela ukradli metalisti. Duch punkových zběsilců postupně mizel a z grind core se záhy stala další hudební konfekce, kde radikálně politickou rétoriku nahradila obsese makabrózní lyrikou. V místním hudebním prostředí byla navíc hardcore punk scéna vpravdě miniaturní, z níž značnou část, včetně mě, začal grind záhy nudit. Metal byl na druhou stranu záležitostí zástupů neúnavně adorujících své idoly, včetně těch přejatých. To už je ale jiná story. Napalm Death, kteří pokračovali dál, byli v té době již po stránce personální de facto úplně jinou kapelou. Ostatně dnes z lidí zúčastněných na Scum již v Napalm Death není dávno vůbec nikdo.
Justin, kytarista na první straně desky, odešel do Head Of David, aby později založil noise rockové ikony Godflesh, Jimmy, basák na druhé straně, se přesunul do Ripcord, Doom, Filthkick či mnohem později Dumbstruck. Lee Dorian, zpívající na B straně, založil skvělé doom metalové Cathedral, kde hraje dodnes. Bill Steer, kytarista na B straně, se začal naplno věnovat Carcass a bubeník Mick Harris se vrhl do vod elektronické hudby a mimo jiné spolu se starým basákem Napalm Death Nikem založili elektronický projekt Scorn. Ale to jsou již úplně jiné příběhy a jméno Napalm Death táhne svou káru extrémního rocku dál, i více než tři desítky let poté, co si ho parta punkových teenagerů vybrala za název kapely.
Scum je pro mě nikdy nepřekonaný archetyp toho, čemu se posléze začalo říkat grind core a co se po údivu nad novou krajní mezí, kam lze zahnat rocknroll, záhy stalo vágním. Tisíce kapel se tohle snažilo napodobit, ale nikdo se nikdy ani nepřiblížil. Což je klasický problém extrémních forem jakéhokoliv umění, šoková hodnota originálu je neměnná, v kopii ji již nenajdete.
Vzpomínám na poněkud pitoreskní zážitek, když na jakémsi mejdanu u jednoho z místních thrash metalistů v kazeťáku skončila jeho kazeta Napalm Death získaná z metalových zdrojů, ovšem nahraná na 45 otáček. Tehdejší metalisti přivyklí žánrovým uječencům si v první moment vůbec nedokázali představit, že by se mohlo zpívat takhle drsně hluboko. Výsledek zní jako rozzuření skřeti na speedu, Scum na 45 rpm stojí za to otestovat.
Až po letech jsem se dočetl, že první strana nahrávky původně vznikla pro zamýšlený split s Atavistic na Manic Ears Records, který nebyl realizován, a po totálních personálních kotrmelcích se kapela rozhodla vydat samostatnou desku u Earache Records. Co bylo ale jasné již v roce 87, tahle deska přinesla Digovi a jeho Earache sukces trvající dodnes, deset let po Never Mind the Bollocks, Scum vdechlo nový život britským pohrobkům punku a definovalo jednu z na něj navazujících podškatulek.
Pro sběratele vinylů je zajímavé, že původní deska v roce 87, kdy to v Británii dotáhla k šoku asi všech na sedmé místo v žebříčku prodejnosti nezávislých LP, vyšla v hned několika barevných mutacích obalu. Po dlouhých letech konečně vydaný repress z roku 2012 má remasterovaný zvuk, stejně jako několik barevných variací vinylu.
Dnes jsme bez pár roků o tři dekády dál a nejedna z nahrávek prohrála svůj souboj s neúprosným časem. Já ale překvapivě zjišťuji, že právě Scum je jednou z těch, co v mém mozku přežila a něčím mě dokáže strhnout dodnes. A jak jsou na tom Napalm Death živě, můžeme posoudit 5. listopadu v Praze.
[youtube id=“hs_9Lx8F6Sw“ width=“620″ height=“360″]
