Hank Von Hell – Egomania

Když jednou zpíváš v takové kapele, jakou jsou Turbonegro, tak stín, který pak musíš překročit, je neskutečně obrovský. Hank Von Helvete, tedy momentálně Hank Von Hell, by o tom mohl přednášet. Že se něco chystá, jsme mohli vytušit už při hostování v novém singlu švédských Mustasch. Spalte svoje kutte, Dr. Midnight právě přijíždí na bílém chopperu a heroin protentokrát nechal kamarádům.

Zatímco titulní otvírák Egomania jen lehounce našlapuje a vyhýbavě naznačuje, kam to chce Hank poslat, s Pretty Decent Exposure rozjíždí zmalovaný nadsamec vysokovoltážní rock ad absurdum. Tady osmdesátky nikdy neskončily, jen se nám trochu zvrtly. Celé to smrdí jak záchodky v hale po koncertě Poison, což má svůj půvab. Spousta skvělých riffů a spousta tamburíny, což dodává songům svěžest. Blood je super zářez, ale první skutečně vynikající song je až Dirty Money. A pak samozřejmě klipová Bum To Bum, kterou by klidně mohl napsat samotný Lemmy, kdyby ovšem nepil Jacka s colou, ale jahodové daiquiri s paraplíčkem a brčkem ve tvaru penisu.

Never Again je překvapivě hutným pomalým songem, kde se teprve ukazuje veškerá síla poslední Hankovy reinkarnace. Celé album Egomania mě začalo celé opravdu bavit tak s třetím poslechem a od toho okamžiku mi s každým dalším vyplave do popředí jiná písnička, což je momentálně právě Never Again. A třeba v Bombwalk Chic se ukazuje zajímavá situace: Hank Von Hell zní jako Bitch Queens, kteří tak nějak vždycky chtěli být hezčími Turbonegro. Následovníci tak předběhli svého pána, to můžu. A pak přichází Wild Boy Blues, patrně nejlepší kus z desky. Projíždíte Vice City a čekáte, že po tomhle songu začnou v rádiu hrát Love Fist. Všude neony a call girls. A další poklad ukryl Hank Von Hell na samotný konec. Adios (Where’s My Sombrero?) je dokonalé portmanteau obou Hankových tváří: silného pomalého atmosférního intra a nezapomenutelné deathpunkovosti relativně navztekaného obtloustlého spratka, co znovuobjevil glam.

Ass Cobra už nikdy nepřijde, to je snad jasné. Ale naštěstí ani Mercy Cult už ne, takže tu máme víc než solidní nahrávku s cock rockovým nadhledem, na které navíc Hank Von Hell ví, že deset songů je tak akorát. Ostatně, 12. prosince nám to předvede v Praze na Nové Chmelnici. Egomania je deska, co míchá stadionové osmdesátky s nejlacinějším hospodským revivalem, výsledek je ale až překvapivě zábavný. A vlastně takový malý důkaz, že Turbonegro by byli patrně tam, kde jsou teď stejně tak s Tonym, jako s Hankem. Protože jak moc je jiná Rock’n’roll Machine?