Nedávno vyšlo na Papagájově hlasateli první demo tuzemské punkové formace Modrý Tanky Beznaděj (recenze). V rámci labelu jsme si říkali, že bylo fajn ty „staré“ party, kterým vydáváme raritní nahrávky a dobu jejich vzniku představit trochu víc. Přeci jen zub času a prach zapomnění pracují neúprosně. Ale nechceme k tomu dělat nějaké okázalé marketingové kejkle, přeci jen jsme punkáči, ne? Ovšem exkluzivní rozhovor, kde se „zavzpomíná na doby dávno minulé“, nám přišel jako dobrý nápad. Takže vám nyní přinášíme aktuální rozhovor, a tentokráte se skoro celou kapelou, na němž se podíleli Václav Kunc (W) – zpěv, Patrik Eler (PE) – bicí, Jan Gregar (JG) – kytara; původní sestavu doplňuje Lukáš Brouček – basa.
Jak vlastně vznikl název Modrý Tanky a kdo s ním přišel? Chápu, že pánové Bohlen a Anders tenkrát válcovali hitparády a jejich šlágry se hrály všude, ale popravdě, když jsem poprvé zaregistroval název vaší kapely, myslel jsem si, že se jedná o nějakou recesistickou partičku v duchu Triky & pověry, haha.
W: Přišel s ním Patrik (bubeník) a tuším že byl první ze všech, kdo dal dohromady tuto slovní hříčku, která se následně rozletěla do světa právě jako narážka na zmíněnou kolotočovou formaci. Původní název byl PPS Kanimůra (Pražská Punková Skupina) a Kanimůra byl japonskej generál, kterej vybojoval na Rusku ostrov Sachalin. Modrý Tanky byly výstižnější.
PE: Pro mně to bylo vyjádření opovržení k takovému druhu komerce.
Popište, prosím samotné začátky kapely. Mě hodně zaujalo, že nejprve vzniklo demo Beznaděj, a teprve poté jste absolvovali první koncertní vystoupení. Myslím, že většina kapel v té době to měla naopak. Neměli jste příležitost k živému hraní nebo jste se jednoduše ve zkušebně cítili komfortněji a nechtěli jste hrát před lidmi, dokud nebudete mít songy pořádně sehrané?
W: Neměli jsme příležitost k živému hraní a ve zkušebně nás to bavilo, po půl roce zkoušení se tedy vyprofilovalo demo Beznaděj, které se natočilo ve studiu u Vítkova kvarteta, bylo to hlavně kvůli tomu, abychom měli čím prezentovat kapelu při shánění koncertů. Taky jsme to demo hned odnesli na Pragokoncert doktoru Chlíbcovi, s tím že chceme hrát na Rockfestu. Prvně nás nevzali, týden před RF pak najednou ano.
PE: Komfort naší zkušebny byl tedy víc než avantgardní. Sklep na Žižkově se starou měděnou pračkou. Na první bicí soupravu jsme si sehnali peníze v převleku Mikuláše a Čerta. S Vaškem jsme
spolužáci ze základky, slovo dalo slovo, a protože jsme oba chtěli hrát, tak jsme začali zkoušet. Ze
začátku jen basa a bubny. Až s Pudinkem a Broukem jsme byli kompletní. Demo jsme měli hotový dřív, než si vůbec někdo všiml, že hrajeme.
JG: První kapelu jsme založili s Broukem už cca v 10 letech na základce (80-81)… Prostě jsme si řekli, že budeme mít kapelu a vzali do ní další dva kámoše, kteří taky neuměli na nic hrát. Časem jsme to s Lukym začali brát víc vážně, až to vyvrcholilo koncertem ve školní tělocvičně na konci roku 1984. Ten koncert zorganizoval náš učitel hudebky Zbyněk Císař (RIP), který nás už od začátku podporoval. Nechal školu nakoupit vybavení a udělal zkušebnu. Pro nás to byl už od dětství signál, že je možný udělat cokoli, co si zamaneš. Když nám bylo 16 a začali jsme zevlovat okolo “Okruhu” (shluk hospod, kaváren a barů v centru Prahy), tak nám náš společný kámoš David Pajer (později dvorní fotograf EOST – Ectasy of Saint Theresa pozn. red.), řekl, že má dva známý, kteří shání kytaru a basu. A tak jsme najednou stáli s Broukem ve špinavým sklepě na Žižkově. Myslím, že bylo hned jasno. Začala pro nás nová éra. Koncerty pro nás byli v tý době myslím nedosažitelný … Nikdo nás neznal a zahrát si někde ofiko znamenalo, projít bolševickým schvalovacím sítem. Takže jsme byli přirozeně zavřený ve zkušebně a v každý volný chvíli drtili songy.
Už z toho dema je slyšet, že jste byli žánrově trochu z jiného těsta, než většina punkových kapel té doby. Jsou tam slyšitelné vlivy post-punku, gotiky apod. Byli jste fanoušci takové muziky, nebo to vzniklo nějak samovolně?
W: Byli a jsme hlavně fanoušci muziky, která vzniká samovolně. Naše pojetí punku spočívalo v tom, že jsme nebyli nijak extra muzikanti, co se týče virtuosity, ale měli jsme nápady, ze kterých vzešel náš, dalo by se říci osobní sound.
JG: Jó, přesně tak… prostě jsme si to dělali, jak jsme chtěli a jak se nám to momentálně líbilo. Určitě to vycházelo z toho, co jsme poslouchali… resp. co se k nám dostalo za muziku. Myslím, že jsme nikdy nebyli a ani nemohli být punk… Přirozeně jsme míchali vliv The Cure (Faith), Joy Division s Dead Kennedys a Exploited. Prostě to bylo experimentování přefiltrovaný přes náš vkus a to co jsme byli schopný zahrát.
PE: I já byl posluchač všeho možného, co se dalo vůbec sehnat a alespoň trochu se odlišovalo od tý
bolševický nalejvárny oficiálně povolený muziky. Určitě mně tahle žánrová rozmanitost ovlivnila.
Jak jste se vlastně dostali k punkové muzice, které kapely vás ovlivnily natolik, že zapříčinily vznik kapely? Jak po hudební, tak textové stránce.
W: Nikdy jsem nebyl vyhraněnej na určitý styl. Co se dalo v té době sehnat – Sex Pistols, Joy Division, Iggy Pop a první deska Duran Duran, z Čech Pražský výběr, Abraxas…
JG: Jak už jsem říkal, myslím, že jsme nebyli pankáči v tom pravým slova smyslu. Lidi, nevěděli kam nás zařadit – měli jsme divný vlasy, náušnice, kožený bundy a chodili celý v černým a tak pro ty, kdo to musejí mít zaškatulkovaný, jsme skončili jako Punk.
PE: Přesně tak. Já se o rockovou muziku zajímal už na základní škole. A punk k tomu taky patřil.
Beznaděj aktuálně vyšla na vinylu a jako mnoho raritních dobových nahrávek, i ona se dobře prodává. Jaký máte pocit z toho, když slyšíte nahrávku z roku 1987, která se po pětatřiceti letech vryla do vinylových drážek? Je to nostalgie? Zadostiučinění? Nebo to třeba vnímáte tak, že spíš registrujete nějaké chyby apod.?
W: Mám dobrý pocit nostalgického zadostiučinění, že to konečně vyšlo i přes nějaké ty chyby.
PE: Chyby tam samozřejmě jsou. To je jasný. Ale z desky mám radost. Kdo by neměl dobrý pocit, že to, co s kluka před takovou řádkou let vytvořil, někoho pořád zajímá tak, že vydá desku a že si jí lidi
kupujou. Právě s těma chybama je to originální.
JG: Připadne mi to jako úlet… Něco co jsme v 17ti nahráli za jedno odpoledne většinou na první dobrou… takže i s chybama, který nebyl čas opravovat, protože by to znamenalo ten song zahrát znovu. Myslím, že je to lokálně na stejný (ne-li vyšší laťce), jako když jsme podobným způsobem nahrávali v Londýně s EOST John Peel sessions – jeden den, skoro jeden pokus a výsledek Indie UK Top 10… Prostě když se podaří autenticky zaznamenat nahromaděnou energii, tak si to svý posluchače najde.
Někde jsem četl, že vaše tvorba vznikala tak, že na začátku bylo vždycky slovo, tedy text a teprve poté vznikala muzika. Bylo pro vás textové poselství tím nejdůležitějším, to opravdové gró punkové muziky?
W: Vznikalo to po ose text a basová linka doma, ve zkušebně se přidali bicí, na tuto kostru se naroubovala kytara. Bavily nás texty, který měly obsah. Poselství.
PE: Jelikož já uměl jenom na bicí, těžko se mi doma dávala doma nějaká muzika dohromady. Zato
textů jsem měl dost a nám opravdu stačilo na první dobrou udělat ve zkušebně téměř hotovou věc.
Pro nás byl text vždycky důležitý.
JG: Václav je pro mě mistr slova a Patrik nejlepší autentický bubeník… Co si pamatuju, tak nový song šel většinou na první dobrou … byli jsme prostě na jedný vlně, nějak přirozeně to zacvakávalo. Texty byly strašně důležitý … Na konci “osmdesátek” pořád platilo, že kdo chtěl hrát, musel být zkontrolován. A my chtěli hrát – moc hrát. Takže texty Tanků četli soudruzi a přemýšleli, jestli projdou … neprošly. Každopádně prošly u lidí, který byli okolo nás, a to bylo zásadní. Teď zpětně si myslím, že texty MT byly tak trochu výpovědí naší generace a to bylo zásadní. Všechno ostatní nám bylo jedno.
Na prvním vašem koncertě jste hráli se Třema sestrama a Fanánek prý na vás hulákal: „Zjednodušit texty!“ Neměli jste tedy nikdy tendenci inklinovat k prvoplánovým pivním halekačkám?
W: Neměli. Ale třeba „dojče dojče bír“ se k tomu trochu neplánovaně může blížit.
PE: „Slávie, Slávie.“ U toho se dá taky docela dobře zahalekat. Ale vážně. Chtěli jsme sdělit něco víc. A doufám, že se nám to alespoň trochu podařilo.
JG: To byl náš první koncert v hospodě v Noutonicích. A myslím, že Fanánkův pokřik jasně vymezil, že Modrý Tanky opravdu nepatří mezi „hospodský pankáče”… Vlastně to byla pro nás pochvala. Hráli jsme za pivo a párek a večer ukončila policie. My jsme chtěli trochu víc.
Další koncert proběhl na Rock festu 88 v rámci presentace „Tvrdého jádra“. Dokonce jste tam zahráli dvakrát, protože na poprvé to aparát nevydržel. Jak vzpomínáte na tuhle akci? Byl to opravdu určitý ostrov svobody v moři zakazovaných a rušených koncertů, nebo to byla taková „akce na oko“, aby se vlk nažral a koza zůstala celá? A jak vzpomínáte konkrétně na vaše vystoupení?
W: Já myslím, že to byla bolševicko estébácká akce jen na oko, aby měli jednodušší zmapování celého alternativního spektra. Ale spousta kapel a lidí to vnímala pozitivně jako funkčnost Perestrojky. Ale pamětníci jistě vzpomenou, že další ročník byl poznamenaný tím, jak se tam chovala uniformovaná policejní komanda k nic netušícím návštěvníkům.
JG: Zpětně si myslím, že kolaps aparatury byla naplánovaná sabotáž STB. Měli jsme pacifistický texty a paradoxně spoustu fanoušků, kteří měli „Beznaděj” už dobře naposlouchanou z rozmnožených kazet. Takže když jsme se náhodou dostali mezi headliners toho večera, už nešlo dělat nic jinýho, než vypnout aparaturu, která jako zázrakem začala fungovat po uplynutí našeho vymezeného času. Něco podobnýho jako když Forest Gump popisuje hrůzy války ve Vietnamu a ten lampasák vytáhne kabel od bedny, aby ho nikdo neslyšel.
PE: Pod dozorem StB určitě. Oficiálně to tehdy ani jinak nešlo. První naše nevystoupení bylo rychlé a zmatené. Druhé vystoupení určitě zajímavé. A objevné. A to jak pro nás, tak i pro publikum, které se tam tenkrát sešlo.
Vždycky jsem vás ze svého moravskoslezského pohledu vnímal jako takovou „pražskou partu“ (bez jakékoliv urážky), o které sice občas napíšou v Rock&Popu apod., ale pokud na vás nevyrazím do matky stověžaté, tak vlastně nemám šanci vás naživo vidět. Hrávali jste hodně i mimo Prahu? Byly pražské kapely té doby podle vás takovou scénou sama pro sebe?
W: Jednou jsme hráli až v Litomyšli. Jinak nás nikde nechtěli, protože jsme byli Pražáci. Ale ani v Praze nás moc nedávali do programu. Nejvíc jsme hráli, až když jsme přišli o zkušebnu a de facto přestali hrát.
JG: V Litomyšli a v Polný.
Po prvním demu došlo k personální obměně i celkovému potemnění vašeho soundu, což je patrné na druhé demo nahrávce Na stromy. Psalo se, že kapela se před druhou nahrávkou dokonce rozpadla. Jak tento „zvrat“ probíhal a co bylo jeho hlavní příčinou?
W: Nenene, Stromy se nahrávaly ve stejném studiu, Brouk musel na vojnu až potom. To byl jeden z důvodů rozpadu původní sestavy.
JG: Obě nahrávky jsou nahraný původní sestavou – až pak se začal život komplikovat.
PE: Potemnění taky bylo logické vzhledem k textům, co na Stromech jsou. Oproti Beznaději ubylo veseloher, meditace na balkoně a Němců na Vlachovce. Zato se tam objevila smrt v přímém přenosu, bordel v myšlenkách a studená spoušť.
Mimochodem někde je druhé demo uváděno pod názvem Na stromy, jinde zase jako Všechno špatně. Jak k tomu došlo a co je vlastně správně?
W: No to by mně taky zajímalo… prostě Stromy…
PE: Jasně že Stromy. Za totáče byl takový vtip o Sovětské delegaci a jejich návštěvě na západě. Po návratu se jich soudruzi ptali, co jako? No přeci všechno špatně, zpátky na stromy.
Druhé demo začíná projevem konferenciéra ze zmíněného Rock festu. Proč jste to na nahrávku vlastně umístili a jaký je to pocit, když mladé punkáče na pódiu někdo uvádí? Pokud si to dobře vybavuju, tak jste tam uváděni jako M.T., čili už u druhého koncertu jste měli problémy s názvem?
W: Konferenciér pan Martin Dohnal (herec divadla Husa na provázku), nás uváděl poslední den tohoto Rock festu jako první kapelu nedělního bloku „Jen pro ten dnešní den“, obecenstvo složené ze zadumaných mániček středního věku sedící na židlích zcela bez hnutí i hlesu. Měli jsme z toho trochu bžundu, taky díky propařené noci. Než se šlo na podium, přišel se zeptat, co jsme zač. Tak mu Brouk nakukal nějaké švandózní informace, které následně květnatě použil. Celé jsme to dostali na kazetě od zvukaře, co to zvučil. Bylo to nejlepší intro o jakékoli kapele, které jsme kdy slyšeli, a přišlo nám to velmi zásadní. To že říká M.T. nebylo spojeno s problémovým názvem. To jsme mu řekli díky tomu, že si v té době některé kapely měnily názvy na první písmena ze slov ( HNF, FPB, EE, SPS…atp.)
JG: Jó bylo to tak, jen si myslím, že mu to nakukal Václav a né Brouk … vybavuju si, jak s ním Václav mluvil a on si zběsile dělal poznámky… Hláška „polo-anty-punk” je opravdu legendární… Taky jsme vykládali, že náš styl se jmenuje Psycho Brutal, Teror Metal – Punková vlna… Měli jsme to fakt na háku. Myslím, že konferenciér prokázal určitou protirežimní odvahu. Druhý „náhradní” koncert jasně ukázal naší stylovou nesvázanost. Na „Tvrdý jádro” jsme měli připravený punkový věci, ale když jsme měli hrát pro intelektuály, tak jsme sáhli pro novovlný pomalý kousky.
PE: Ten proslov je legendární a k nahrávce patří. Absurdní divadlo v reálu.
V souvislosti s vaší kapelou se také často mluvilo o sdružení „Nezávislá Praha“. O co se jednalo, jak to fungovalo a jak to dopadlo?
W: Nezávislá Praha bylo označení pro kapely, které našly domovskou scénu v klubu 007 na Strahově a vyznačovaly se hlavně tím, že jejich členové hráli i v mnoha dalších souborech, čímž se na sobě staly vlastně závislými, takže to byl takový plánovaný oxymóron. Fungovalo to dobře, dopadlo to tak že někteří členové přestali vystupovat s domovskou kapelou a vyprofilovaly nová uskupení. Tradiční postup fermentace….
JG: Bylo to logický vyústění toho si dělat věci po svým. Na “sedmičce” to z nějakýho důvodů šlo. Bylo to tvůrčí období, kdy se krystalizovala nová generace. Sedmička byla pro nás laboratoř, kde jsme experimentovali napříč styly a zvuky…
PE: Jeden večer jsem hrál se čtyřma kapelama, a z toho dvě vznikli na místě v zázemí narychlo, než ty
ostatní dohrály.
V poslední etapě Modrých tanků s vámi hrál na basu Jan P. Muchov, dnes velmi známá persona hudební a producenstské scény. Jak se k vám přidal, byl to už v té době výborný a progresivní hudebník? A co nakonec vedlo k tomu, že kapela rozpadla a společně s Muchovem jste založili nejúspěšnější tuzemskou kytarovku Ecstasy of St. Theresa? Hudebně je to krok hodně jiným směrem…
W: To byl právě jeden z těch případů kdy z části M.T. a Nocturna vzešla EOST a taky třeba Nová fáze, z jejíž části pak vznikly Kurtizány z 25 avenue … a z Čínské čtvrti zase Vanessa del Rio (dnes pouze Vanessa).
PE: Novou fázi jsem založil se Simonem, který se pak stal zpěvákem Kurtizán. Jeden čas jsem zkoušel i se Samirem a Danem, těsně před vznikem starý Vanessy. Bylo to v tý době prostě hodně provázaný.
JG: S Jendou to bylo tak, že jsme se potkali někdy před tím, než jsme šli nahrávat „Stromy”. Přišel za mnou na Žofíně s tím, jestli nepotřebuju půjčit nějaký efekty na kytaru (byly vlastně jeho bráchy Gerda)… A já, že jasně… tím vlastně začalo, naše zvukový experimentování, který se plně projevilo na Susurrate (EOST 1992). Takže vlastně EOST, nebyl krok jinam, ale logický pokračování… další díl série. Moucha v MT nehrál na basu, ale na kytaru a bylo to vždy, když jsem z jistých důvodů nemohl být „live”. Byla to taková hostovačka. Jestli si, ale pamatuju dobře, tak jsme společně hráli v Bratislavě – dvě kytary. S Jendou jsme už v éře Tanků měli společně dvě kapely – já měl Couchette a on Nocturne (tam hrál bicí Petr Wegner – EOST). Pak jsme si jednou prostě řekli, že nemá cenu hrát v pěti kapelách najednou, a že uděláme jednu. Skončilo období hledání, testování. Možná k tomu přispělo i to, že právě začínali „devadesátky”. Věděli jsme, že by bylo dobrý mít zpěvačku – dá tomu jiný rozměr. Elena z Couchette, už nevím proč, s náma nepokračovala a najednou se objevila Irna – a tak začal jiný příběh.
Na závěr se chci zeptat, co se vám dnes vybaví nebo jaký máte vnitřní pocit, když uslyšíte slovní spojení Modrý Tanky?
W: Ty tanky modrý jsou jako nebe a v nich divný řidiči.
JG: Konec beznaděje a vzpoura proti zajetým věcem.
PE: Nadčasový texty.
