Cesta za temnotou přes půl republiky se vyplatila. The Guests a Chorobopop v Bajkazylu
Pokud se objevily zvěsti, že koncert filadelfských osmdesátkových mágů The Guests v brněnském Bajkazylu aspiruje na hudební událost podzimu, nebyly příliš daleko od pravdy. Kdo očekával hodně, dostal ještě víc. Guests i Chorobopop byli dobře čitelní po technické i lidské stránce a sympatie příjemně zaplněného brněnského Bajkazylu si získali nenuceným a profesionálním přístupem. Pro někoho jen další show, pro mě zatím klubová špička za letošek. Silně pochybuji, že natolik intenzivní zážitek do konce roku něco překoná.
Rožnovští Chorobopop jsou se svým obskurním názvem v podstatě Telefon bez bubeníka a naživo působili jako příjemné zjevení – kombinace totálního osmdesátkového bigbítu, temné poetiky a těžko popsatelného retro new wave fungovala coby revival samotné esence českého, respektive československého undergroundu; to vše lze prohlásit bez patosu a v pozitivním slova smyslu. Nedůvěru k automatickému bubeníkovi kompenzovaly bonusy, jako byla recitace částí textů před písněmi a rozpustilé komentáře. Nasamplované bicí z počítače sice neurazily a rozhodně nepřekážely celkovému dojmu, ale ani nepotěšily. Bavila ovšem clashácká rozpustilost riffů, střídána bigbítovou brutalitou a opatrně dávkovanou stylizovanou hrubozrnností projevu, avšak bez zbytečných vulgarit, často až samoúčelně a násilně doprovázejících českou underground scénu. Tvorba Chorobopop oplývá kousavě vtipnými a sarkastickými texty, jako byste se ocitli na zakázaném koncertě za totality minulého režimu. Dali jste si párek, pivo a rum v automatu po práci a montérky vyměnili za džíny a koženou bundu. Pobavily songy ala Astroguy, jako reminiscence tvorby Káji Saudka nebo Mars; celkovým dojmem pak prostupovala plíživě budovaná atmosféra kafkovské stísněnosti a schizofrenní paranoie.
U stolků v kavárně Bajkazylu sedí před koncertem tiše a nenápadně parta týpků a slečna; právě večeří polévku a kotel těstovin. Aniž bychom je předtím viděli naživo, hádáme správně, že jsou to členové kapely, filadelfské temné senzace The Guests. Všichni jsou oblečení v černém, jeden z nich má tričko Sisters of Mercy, ženština vypadá drsně a tváří se, že právě dorazila z londýnského klubu Batcave. O pár chvil později se přistihneme, jak se necháváme unášet do neprobádaných končin lidské mysli euforickým, hladce ubíhajícím a vysoce návykovým temným popem osmdesátkového britského vzoru. Avšak kouzelná a opojná hudba je jako chameleon, nezůstává v jedné poloze, čerpáme energii z úderného new wave, rychlého, s líbivými, ale ne vlezlými melodiemi. Naši pozornost a vzrušení burcuje i distingovaný, rádoby nezúčastněný projev, ovšem divoké nasazení celé pětihlavé saně. Spousta lidí v publiku se ocitá v příjemném transu, vzápětí se zvrhnuvším v rozvlněný parket a doslova maniakální kreace tanečníků v předních řadách. Post punkový mejdan, na němž byste v osmdesátkách potkali Iana Curtise, Debbie Harry nebo Iggyho Popa. K naprosto profesionálnímu přístupu zdravě sebejistých Guests připočtěme plus v podobě jejich vizuálu a působení na člověka. Bubeník s kouzlem Freddieho Mercuryho, zuřivý a přesný, byl nadšený z rozdováděného publika. Klávesistka, kouzlící se synťáky, se tvářila kamenně v duchu partie pokeru. Basák vylezl možná spíše z australské garáže než z postmoderního podsvětí americké Philadelphie. Kytarista vypadal jako ten, kdo se krom muziky věnuje třeba i ajťáckým a elektrotechnickým záležitostem, a zatímco za sedmdesátkově rozměrnými brýlemi plánoval další ďábelský vynález, na svůj nástroj hrál lehce, a zároveň důrazně. Zpěváka chtěly sbalit nejen přítomné dámy, ale vsadil bych i na několik chlapů – jeho charisma cákalo všude kolem, byl zjevením, temná reinkarnace Jamese Deana. Koupit desku, prohodit pár slov a opět přestat snít.
