Autonomads – One Day This Will All Be Gone… Everything Now!

Za okny se teplý vzduch vlní nad asfaltovou cestou. Záclony se dusném bezvětří za otevřeným oknem ani nepohnou. Reprobedny se potí, i ty nejrychlejší a nejurputnější hudební seskupení v tomhle počasí ztrácejí dech. Je čas na nějaké osvěžení. Absintová limonáda s brčkem je pořád tak nějak málo. Vytahuju desku, z jejíž obalu nepříjemně ponuře mrazí. V oblacích mlhy nebo možná neprodyšné stěny demoličního prachu vystupuje torzo budovy. Ta fotografie jakoby si svou silou uměla podmanit toho, kdo se na ni dívá. Pochází od Ala Bakera. Hned po zmrazení lidí i času na obalu, dostaneme porci osvěžení v podobě hudby samotné. Stylem, který je na britských ostrovech populární, mísí v sobě ska – reggae – dub a samozřejmě punk. Odbýt to ale škatulkou ska-punk by bylo velmi zavádějící a v podstatě i hnusné. Neboť pod tímto žánrem si můžeme představit i spoustu podivných hudebních věcí, které si pozornost snad ani nezaslouží. Manchesterská kapela, jejíž hudbu na vinylu najdeme, okouzlí krom zmíněných stylů i parádními vokály. Dámský a pánský sólový zpěv doplňují velmi povedené sborové vokály, jejichž síla se nejvíce projeví v těch nejrychlejší a nejmelodičtějších refrénech. Tohle přesně jsou Autonomads.

Pokud ještě tápete v téhle britské dub-punkové scéně, tak samozřejmě krom poslechu nahrávky zkuste také kapely, které jsou spřízněny nejen hudebně, ale také ideologicky – Inner Terrestials, AOS3, P.A.I.N., Culture Shock potažmo Citizen Fish atd. Album One Day This Will All Be Gone… Everything Now! Doslova překypuje promyšlenými melodiemi, které v sobě střídají uhrančivé rytmy výše zmíněných hudebních stylů. Pokud ještě pořád trochu tápete nebo jste úplně v lese, tak poslední velkou nápovědou, která mě napadá je, že styl zde jmenovaných kapel má asi nejblíže k tomu, co předvedli The Clash na trojdesce Sandinista!

Úvodní Conditions Of The Working Class se na začátku nese v ležérní dub rytmu, který si vás svým rytmem začíná postupně podmaňovat. Občasné punkové problesky jakoby signalizovaly závěrečnou smršť. Tohle je recept, který Autonomads na svém albu hojně využívají v nejrůznějších obměnách. Jisté je, že tahle nahrávka nezní jednotvárně. Druhá The (A) Word si vás od začátku podmaní výbornou kytarovou vyhrávkou a dívčí hlas nedá nevzpomenout na punkovější časy Chumbywumby. Vůbec Chumbu tahle pětičlenná parta připomene ve více momentech alba. I přes rádoby veselé hudební pasáže je tohle album pořádně vzteklé a nasrané. I hudebně to dostanete pocítit. Ve třetí skladbě Dickenson Three je to markantní. Pokud se budete věnovat textům, tak pochopíte, že tahle parta jim dává veškerou vážnost. Z anglických squattů a kolonií pro dělnické vrstvy přináší své poselství plné hněvu nad sociální nespravedlivostí společenského systému. Nejedná se o laciné politické agitky, ale o přímé výpovědi zúčastněných. Nemusíte jim věřit, ale podle mě je to upřímnější, než když někdo zpívá o tom, že punkrock je jeho život, a pak si jde vyinkasovat tučný balík za koncert, aby nemusel pracovat.

Nemá cenu rozepisovat se více o jednotlivých skladbách, protože pokud vám tahle kapela prvními třemi kápne do noty, podmaní si vás celým albem. Největší hitový potenciál a také text, kterým si Autonomads říkají o pozornost  nejen fanoušků, ale také bezpečnostních složek je Our Elizabeth. V punkově ryčně melodickém refrénu se zpívá Our Elizabeth, bring out the guillotine, she’s our benefit cheating queen. She’s irrelevant, always has been, that’s our benefit, cheating queen… do kterého paláce nese poštovní holub tento vzkaz, je snad jasné všem. Oproti minulému albu No Mans Land u kapely přibylo vzteklosti, ale zároveň i melodičnosti. Jakoby všeho bylo najednou ještě víc a o to je to v konečném důsledku lepší. Vypíchnu ještě akustickou Gary Fischer a následující punkový hymnus Notes From The Underground.

Jello Biafra kdysi v jednom rozhovoru pro tuzemská média mimo jiné řekl: „Punk, který kdysi chtěl být tak nový a odlišný a každého děsil, se proměnil v jeden z nejkonzervativnějších stylů na světě.“ Když se podíváte, co všechno je dnes bráno za punk a o čem ty kapely zpívají, nezbude než dát tomuto politicko hardcorovému propagátorovi za pravdu. Takže jsem rád, že pořád existují kapely jako Autonomads, které krom politických postojů a provokace přinášejí i hudební pestrost, ve které se kříží jamajské rytmy s punkovou úderností vzešlou z dělnických předměstí. Určitě to není nejlepší kapela světa, ani deska roku, ale alespoň si neserou do huby…

Album si můžete zakoupit zde.