Podzim je vždycky znamením klubové sezóny a ta má většinou svůj vrchol. Letos nás těch vrcholů čekalo a čeká hned několik, jeden z nich ale nutně musel být koncert amerických Anti-Flag. Nespletl jsem se, když jsem něco takového tvrdil pár týdnů předem, protože to peklíčko, jaké se strhlo v Lucerna Music Baru 30. října, se nedá popsat jinak.
Posunutí začátku akce na šestou hodinu kvůli tradiční páteční diskotéce mi udělalo trochu čáru přes rozpočet, a tak jsem akustický one man band The Homeless Gospell Choir nestihl. To mě upřímně hodně mrzelo a mrzí, protože z loňské nahrávky I Used To Be So Young zní Derek Zanetti skvěle. Místo toho jsem přišel před začátkem setu australských Trophy Eyes, o které jsem naopak moc nestál. Tenhle moderně pojatý hardcore punk mě prostě nebere, ale k mému překvapení měli pod pódiem solidně rozjetý kotel a stali se takovým malým headlinerem akce. Okouknul jsem dvě, tři písničky a šel radši diskutovat na bar.
Red City Radio jsou mi samozřejmě mnohem bližší, melodický punkrock středního tempa s hrubým nedomykavým vokálem v jejich podání je návykovou záležitostí. Bohužel na to, jak dlouho zvučili, nebyl výsledný sound vůbec dobrý, především frontmanova kytara byla slyšet asi až od čtvrté písničky. Kapela byla ze začátku show dost statická, ale s lepšícím se zvukem vystoupala i provozní teplota Red City Radio a ke konci setu už to byla kapela, na kterou bych klidně zašel na samostatný koncert. Rozhodně doporučuju jejich letošní eponymní desku s naprosto zásadní skladbou Two Out Of Three Ain’t Rad!
[youtube id=“1kJLnTaRR4M“ width=“620″ height=“360″]Anti-Flag, kteří na pódium vtrhli před půl devátou se songem Turncoat, měli samozřejmě zvuk jak z partesu. Zaujal jsem prozíravě místo pod Chrisem Číslo Dva a udělal jsem dobře, protože je to on, kdo kapelu táhne kupředu. Od prvních akordů byla pod pódiem neskutečná mela, svého piva jsem se vzdal zhruba při refrénu a spolu s ostatními jsem měl co dělat, abych se udržel na nohou. Pokud se nepletu, Anti-Flag se v Praze na klubovém koncertě ukázali naposledy v roce 2009 a s festivalovými vystoupeními se to páteční nedalo vůbec srovnat. Kontakt fanoušků s kapelou byl tak těsný, že v samotném závěru byl dokonale smazán, ale to trochu předbíhám. Setlist byl příjemně poskládaným průřezem dvacetiletou historií Anti-Flag s akcentem na alba For Blood And Empire, Die For The Government a samozřejmě letošní American Spring. O tom svědčí po Turncoat následující Fabled World a především infernální Fuck Police Brutality. Kdo čekal sáhodlouhé kázání od kapely, musel být zklamán, protože kapela (a tím myslím ve většině případů Chrise #2) se omezovala pouze na úderná prohlášení a stručná poselství. Z publika si vzal nápis Refugees Welcome, poslal fízly do patřičných míst a už zase drtil baskytaru.
Broken Bones, All Of The Poison, All Of The Pain, nebo Press Corpse. Nechyběla absolutně žádná podstatná písnička, která dostala Anti-Flag do pozice, ve které je dnes. I písničky z nového alba zněly naživo fantasticky, i když ohlasy na desku jsou všelijaké. A nedokážu si představit, jakou energii v sobě musí Anti-Flag ukrývat, aby odehráli den co den po dobu téměř dvou měsíců takhle našláplé show. A není to jen o pár roznožkách, pódium sálalo jak rozvodna po výbuchu a publikum nezůstalo kapele nic dlužno. V přídavku zazněla Brandenburg Gate, ve které se k Anti-Flag připojil Derek Zanetti, a také You’ve Got To Die For The Government. Při té se Pat Thetic s okleštěnou bicí soupravou přesunul do kotle za dohledu Chrise #2 a prolnutí kapely s publikem bylo dokonáno. Následující manifest v podobě Drink Drank Punk jsem samozřejmě uposlechl.
Ačkoliv se nám kdekdo snaží podsunout, že punkrock nemá hranice, rozhodně má mantinely. A i když ne každému můžou Anti-Flag sedět hudebně, svým aktivismem a nucením lidí do nedogmatického přemýšlení jsou punkem v krystalické podobě. V praxi předvedli to, co mě mnoho let dozadu na punku uchvátilo. Upřímnost, energie, touha měnit svět a kritizovat to, co se nelíbí. Žádné hraní na bohy, ale kontakt se všemi fanoušky bez rozdílu, při vystoupení i dávno po něm. Jejich koncert v Lucerna Music Baru měl všechno, co měl mít. Nemusíte Anti-Flag milovat, ale respekt si zaslouží jako málokdo jiný.
Koukněte na fotoreport od Marka Švamberga.
