Kids and Heroes
Znojmo v Praze aneb nečekaný nedělní večírek na FAMU
Johnny Násilník 06/12/2016 Reporty

Mám rád koncerty, o kterých se dozvím hodinu předem. Přes vstup projdu s přístupem: „Hele, nemám ani korunu, takže mě můžeš vyhodit a já tu nebudu. Nebo budeš mít o jednoho člověka lepší atmosféru, a já to nikomu neřeknu, jo?“ V klubu je dvacet lidí, a tancuju jenom já a moje holka, o přestávkách během zvučení s elegancí pivních banditů seženeme nějakej chlast, a především k tomu všemu hrajou tři skvělý kapely.

Dandelion and The Burdock, The Queues, Ette Enaka
4. prosince 2016
Klub FAMU, Praha

Ze Znojma je to blíž do Vídně než do Prahy, a možná i díky tomu je hlavní město okurek a vína tradiční kulturní křižovatkou. V létě subtropická malá Itálie, v zimě tajemně zamlžená Středozem, a mimo jiné i líheň skvělých kapel. V třicetitisícovém městě můžete potkat na zahrádce vylitýho knížete pornofolku Záviše, na panelákovém předměstí vyrostli Psychocandy, v garážích zní špinavé kytary kluků z Thrashsurf nebo holek z Kinkies, stejně jako stísněné vřeštění Rutka Laskier. A to je jenom špička ledovce.

Ze Znojma vyrazili na víkendovou minitour i další staronové tváře místní kytarové scény, a sice rokenrolová dvojice The Queues a potemnělí Ette Enaka. Nedorazili však ani k prvnímu checkpointu, jelikož se jim porouchala dodávka, a tak namísto koncertu v Kroměříži chlastali v Brně, aby druhý den dorazili do zkušebny Manon Meurt v Rakovníku, kde prý zažili nejdivočejší koncert, jaký pamatují.

Vejlet zakončili večírkem v Klubu FAMU, kde k sobě přibrali pražské duo Dandelion and The Burdock. I oni mají vazbu na Znojmo, přinejmenším bubeník Pepek odtamtud pochází. Neučesaný garážový punk v duchu věčně omílaných Thee Oh Sees nebo Ty Segalla byl nejlepším možným začátkem. Zvukař poladil stylové echo na vokálech, se kterým celej ten energickej rámus dostal ještě větší koule, a ač si kluci zrovna nehrají na nějakou preciznost nebo perfektní sehranost, tolik chytlavých songů by jim mohla závidět kdejaká zavedená kapela.

Ospalé nedělní publikum té smršti přihlíželo vsedě, i přesto Štěpik využíval prostoru a s kytarou se prošel klidně i pod pódium, hecoval ležící vegeťáky šibalským: „Poďte pařit, bude prdel.“ Bohužel marně. A když nezabrala ani taková pecka, jako je Dickhead, uzavřel vystoupení novou, očividně ještě ne úplně nazkoušenou skladbou, a hláškou, že: „Jeho kytara mu řekla, že je čurák, a že už na ní nemá hrát.“

Bratři Jimmy a Lubomír Chlumští vyrostli v rodině s muzikantským zázemím, a je to znát. Znovu kytara a bicí, oproti první dvojici jsou sehranější, mají skvělej drajv i chytlavý riffy. Jako Queues už o sobě dali vědět poněkud neprávem opomíjeným EP Dirteens, a naživo jim klub neuvěřitelně sedí. Je to špinavý a jaksepatří hutný, a je to přesně ten rokenrol, ke kterýmu bys měl vylemtat litráka vodky, nasednout na traktor, a sázet brambory s utkvělou představou, že jsi Lemmy.

V něčem mi lehce připomínají Unholy Preachers nebo The OXX, oblečení ve stylové černé barvě, přesto mi tam pořád něco schází. Snad drzost? Něco nepředvídatelnýho, co by z koncertu udělalo zas o něco nebezpečnější místo. Říkají „díky moc,“ ještě předtím, než publikum vůbec začne tleskat, a děkování pak nebere konce: „Zdravím mámu, tátu, babičku a všechny skvělý lidi, díky kterejm tenhle koncert můžeme hrát,“ zkrátka tak trochu firemní večírek. Kdoví, nakonec tomu možná chyběl právě jenom ten litrák vodky. Na každý pád byly některý songy, namátkou třeba Sixteen, tak intenzivní, že člověk zapomněl i na cigáro, a kytarovej riff z No mě pronásledoval ještě uprostřed noci.

Poslední Ette Enaka pro mne byli velkou neznámou. Během zvučení a prvního songu jsem v duchu lamentoval, že se blíží nějaká emotivní post-pohroma, rozbíjející všechno, co mám na kytarový hudbě rád. Nějaký esazlesa, kterejm prostě nerozumim. A vono ne. Na první pohled tak trochu banda nerdů, na poslech kupodivu dostatek tvrdosti a přímočarý energie zkombinovaný se zasněnými zvonivými kytarami.

Dávají vzpomenout na My Dead Cat (koneckonců s jejich debutovým EP Ette Enaka / Back To Square One jim pomáhal Rhys Braddock, nebo právě Michal Rosenzweig z Mrtvejch koček) a díky tanečním basovým linkám i na znojemské kolegy ze Psychocandy. Dívají se lidem do očí, a mezi písničkami nic neříkají, leda tak ostýchavě upřímné děkovačky. Během hraní se ale nebojí třeba vylézt s kytarou na bedny, kromě toho se zdá, že jejich texty nejsou jenom klasickým brečením o holkách.

Vrcholem pro mě byl song o mobilech s názvem Wicked Game, to byl jeden z nejsilnějších zážitků večera. Ke konci jejich setu už mi ale všechno poněkud splývalo, na čemž se ale určitě dost podepsalo i moje vlastní víkendové tour, třebaže proběhlo jenom na trase kuchyně – Plzeň – kuchyně. I tak cítím v sotva zpola zaplněném klubu svý smradlavý hadry a v propocených botách čvachtám ve chcankách na hajzlech.

Kapely se balí, a vyráží zpět ke svým domovům, ať je to pár zastávek tramvají, nebo tři hodiny autem. Je neděle, a holky dneska loví jenom hodně exotický a podnapilý typy.

Podtrženo sečteno to byl nečekanej hudební zážitek v neděli večer. Znojmo má očividně dobrou rokenrolovou školu. Hrály tu kapely, o kterých se zatím ještě moc neví, ale určitě už by brzo mělo.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.

Comments are closed.