Kids and Heroes
Zlosloupek Martina Suicide: Tak pravil Abe (prosinec 2013)
Martin Suicide 30/12/2013 Sloupky

„Bejval jsem v kurzu, ale ten potom změnili, a ten, ve kterém jsem teď, není ten správnej, a ten správnej mě děsí. To se stane i vám, hoši.“ (Abe Simpson)

Onehdy byl v televizi jeden z mých oblíbených dílů Simpsonů, v němž Homer řeší svou krizi středního věku spolu s tím, že jeho styl už dávno není cool. Pokaždé, když ho vidím, si více a více uvědomuji, jak výstižné jsou některé myšlenky v něm pronesené. V sebezahleděnosti a subkulturní odtrženosti, živíc představu, že 30 let žiji v něčem, co je nejsvěžejší a nejautentičtější podobou hudby, se náhle člověk probere a zjistí, že to, co bylo tak svěží a rebelantské, je dávno zkostnatělou formou a to, co je prezentováno jako hudba dnes, je buďto vyčpělé anebo příšerné. Ano, stále častěji si připadám jako Homer Simpson při návštěvě recordshopu, kde kapely určující jeho mládí jsou ve výprodeji, zatímco žhavé novinky jsou mu cizí, což na cestě domů provází nesmrtelným lamentováním:

„K čemu ty nový kapely, rock dosáhl dokonalosti v roce 74, to je vědecky ověřený.“

A je to asi přirozené. Je spíše jen nějakým omylem historie, že hudební subkultura, která nás před dávnou dobou formovala, ve své zkostnatělé podobě přežila konec své éry a stala se živoucí fosílií, kterou se urputně snažíme udržet při životě. Punk je dnes něco jako hudební ekvivalent Latymerie Podivné, něco, co mělo dávno vyhynout a stát se legendárním výstřelkem historie, leč jakousi záhadou a dík podzemní živné půdě přežil dodnes. Je-li to dobře či špatně, je pro mne asi nezodpověditelné, nemám odstup, nedokáži se tak docela odpoutat od něčeho, co je mou součástí, řekněme, od 13 let, ale na každý pád mi to přijde nepřirozené. Punk, jaký mi učaroval, byl hudbou uhrovatých teenagerů pro stejně uhrovaté teenagery, plivanec do tváře konvencím a esence všeho zlého a špatného. Punk, který tu je dnes, je z většího reakcí na krizi středního věku. Zestárl tak jako zestárla naše generace, zpáprdovatěl, vyčpěl, ztloustl a stalo se to pozvolna, aniž by si to většina z nás dokázala uvědomit. Rocknroll jako takový ztratil svou esenci a sílu, ale na punku jako na jeho nejdivočejším výrůstku je to znát asi nejvíce a vlastně se s tím nedá nic dělat. Můžeme se na to vyprdnout a nebo to žít dál jako postupně stárnoucí dinosauři. Případně nad tím můžeme sáhodlouze lamentovat, což právě touto formou činím a plním tak slovy první pravidelný sloupek.

Rok 2013 je v trapu, třicet pět let poté, co Crass deklarovali, že punk je mrtvý, se stále babráme ve variacích na totéž, jen vše dávno zkostnatělo, zatuchlo a zasmrádlo konzervativností. Při pohledu zpět na celý ten časový úsek se neubráním dojmu, že punk měl opravdu zemřít v roce 78 a uchovat si to svěží, co v něm bylo. Konzumní společnost z celé rocknrollové kontrakultury vysála vše, co mohla, a nespočetněkrát zrecyklovala v ty nejbizarnější  obludnosti. Koho by před lety napadlo, že slovo punk bude v reklamách na Coca-colu, prefabrikované pop hvězdy budou stavět svou image na kompletním vykradení toho, co jsme žili a kapely, o kterých se říká, že jsou punk, si budou sami cenzurovat nahrávky, aby je bylo možné prodávat v obchodních řetězcích. Upřímně mě osobně by před lety ani nenapadlo, že v roce 2013 bude něco jako punk ještě existovat, natož abych to poslouchal, ale na druhou stranu patřím k těm nemnoha lidem, kteří heslo No Future místo halasného vyřvávání žili a žijí.

Ale budoucnost ještě nikdo nenapsal a s nadcházejícím koncem roku si říkám: Proč si chvilku nezabilancovat? Ono totiž ať je to jak chce, nějakým zázrakem stále vychází fůra skvělé muziky ve všech koutech světa, a dokonce jsou tu i dosud kapely, co mají co říci. Na druhou stranu s postupujícím věkem a tváří v tvář tomu, v jakých je společnost sračkách, mi znovu a znovu přijde řešení nějakého rocknrollu jako trapná malichernost. Protože nač je vlastně dobrý, pokud tu jsou lidé, kteří se bez domova choulí zimou na lavičkách před hlavním nádražím, zatímco o pár metrů dále se nechávají chátrat neobydlené domy jen proto, aby spekulantský majitel mohl dříve nebo později vytvořit další příšerný kancelářský komplex pro tlupu nepotřebných záležitostí typu „personální agentura“, skrze které stejně nikdo nikdy žádnou práci nenajde. Nebo v ještě vypečenějším případě vše strhnout a na místě nechat vyrůst další odpudivou a nepotřebnou skleněnou hrůzu, které zamořují Prahu jako architektonická prašivina. Na co vlastně je ta přestárlá rebélie z konfekce, kde je všechno v zásadě stejné a všechno vypadá i zní jako podle kopíráku.

Byl rok 2013 vůbec něčím více něž přehlídkou trapných log, trapných tetování, totálních klišé či hudby jako kolovrátek?

A je jedno zda jde o D-Beat, Crust, Hardcore či klasický punk. Bohužel všechnu tu vyprázdněnost a vyčpělou trapnost letošní rok ukazoval měrou až nebetyčně velkou.

Stojí také za to vzpomenout na příšernou prezidentskou kampaň senilního polo-idiota Schwarzenberga, z jejíž vizuální stránky musí každý, komu slovo punk někdy říkalo něco víc, dostávat nepřekonatelné nutkání zvracet. Stejně jako z vřeštění jeho a jeho nohsledů týkající se Pussy Riot a Putina, na kterém je parádně prezentovatelná jejich zmatenost. Strašení komunismem ve spojení s Putinem je buďto úmyslná lež nebo produkt naprosté absence i třeba jen špetky intelektu. Ono je vše totiž trochu jinak a zatímco holky z Pussy Riot jsou aktivními ultra-levičačkami a u nás by byly označovány za levicové extremistky, pan Putin je reprezentant přesně stejného gaunerského kapitalismu jako Klaus, Schwarzenberg, Babiš či všichni ti gauneři okolo Top 09 či ODS. Zkuste se zeptat někoho z Ruska, jak je na tom dnes tamní systém se socialismem či evropským chápáním solidárního přerozdělování, bude se smát tak, že možná spadne smíchy pod stůl. Vzpomeňme také na hypertrapný návrat Black Flag, před pár týdny došperkovaný nejodpornějším obalem desky a jen před pár dny vyhozením Rona Reyese během koncertu. Dík bohu za to, že Ron je z téhle trapné parodie na původní kapelu venku, byl a je můj nejoblíbenější zpěvák z těch, co v Black Flag kdy zpívali, a bylo mi tak nějak trapně z toho, že právě on se na tomto reunionu podílel. Což bylo možná komické tváří v tvář tomu, jak se vyjadřoval o tom, jak se mu líbí Flag, zatímco se Ginn s nimi pokoušel bez úspěchu soudit. Celá tahle kauza tak nějak dokumentuje, kam vlastně dospěl ten punk v roce 2013, ale vlastně nejen punk, ale i rocková hudba jako taková. Shrnu-li rok 2013 v obrazové zkratce, vybaví se mi dva vpravdě příšerné obrázky. Prvním je placka „Volím Karla“ a druhým obal nové desky takzvaných Black Flag (vítěz v mém osobním kontestu o nejodpornější obal desky roku).

Druhou stranou téže mince ovšem je nadšenectví těch pár opravdu DIY vydavatelství i nepřeberné množství zajímavých kapel, ty samozřejmě opakují stále dokola to, co již bylo nesčíslněkrát řečeno, ale to nakonec není ani tak moc důležité. Dík tomu byl právě končící rok v hudbě, která mě baví, pak paradoxně skvělý, na regionální úrovni se toho sice moc zásadního nevyrojilo, nicméně světová hudební scéna produkuje bezpočet kapel dostávajících mě znovu a znovu. Stačí se podívat na škálu kompilací, které se ukázaly v poslední době, prezentující ve velké většině nová a svěží jména. Dalším příjemným faktem je spousta reedic, vzácných a obskurních desek, stejně jako různá, na vinyl přenesená dema kapel z osmdesátých let (mimochodem, proboha, kdy už tu konečně někdo vydá na deskách dema Telex, Zastávka Mileč, A64, Zóna A nebo Radegast…, tedy těch pár nahrávek, co z Československa stojí za to). Myslím, že nemá smysl vyjmenovávat jednotlivá jména a desky, jež mě v uplynulém roce dostaly, věnoval jsem se většině z nich průběžně ve svém radio show stejně jako na stránkách Kids And Heroes.

Nicméně ani na domácí frontě nebylo tak úplně mrtvo, stačí zmínit velice vydařená split alba Innoxia Corpora/Telefon a Tummo/Tomorrow’s Hell. Bohužel majorita místní produkce se potýká s větší či menší mírou neposlouchatelnosti a absencí citu pro to napsat něco tak prostého, jako je jednoduchá rocková písnička a přitom nezabřednout do klišé místního tancovačkového „bigbítu“ nasmrádlého zvětralým pivem a párky od Babiše. Neřeším tu ovšem věci vypuštěné pouze ve virtuální podobě nebo na CD, to první není ani jakkoliv hmatatelný produkt hodný zaznamenání a to druhé mi je zkrátka a dobře protivné.

Další smutnou realitou je, že většina toho, co je dnes ve světě hudebního podzemí zajímavého, se velkým obloukem vyhýbá ČR jak koncertně, tak i distribucí nosičů. Což znamená, že až na pár čestných výjimek v téhle zemi nic zajímavého ze současného podzemního světa za prvé neuvidíte a za druhé ani na nosiči nepořídíte. Poněkud smutná správa pro těch pár pitomců, co se po deskách zajímavých interpretů pídí, neb současná cenová politika poštovních společností činí z objednávání si desek záležitost pro skupinku zazobanců, kteří si mohou dovolit platit cca 1,5 násobek už tak přepálené ceny desky pouze za poštovné. V konečném důsledku se ovšem z desek vlastně stala obsese chlápků ve středním věku, potřebujících se na facebookových skupinách honosit další a další nesmyslně drahou obskurní deskou, kterou ani nestojí za to poslouchat. Případně, a to je již úplně nesmyslné, deseti kopiemi téže desky. Médium, kdysi sloužící k přenosu hudby do pokojů teenagerů a otáčení se na gramofonu, se stalo fetišem sběratelů zápolících s krizí středního věku, který je stejně k smíchu jako sbírání známek či etiket od tavených sýrů.

“Listen, you know this: If there’s not a rebellious youth culture, there’s no culture at all. It’s absolutely essential. It is the future. This is what we’re supposed to do as a species, is advance ideas.” (John Lydon)

Ale zpět k lamentování, nadále a s velkým úspěchem pokračuje trend znásilňování termínu punk ze všech stran a možná by nebylo od věci zamyslet se nad tím, zda tento terminus technicus již dávno nepatří uložit šest stop pod zem. Svou funkci splnil v sedmdesátých letech, kdy svou energií nakopl celou hudbu, ale i módu a výtvarno, čímž jim dal nový rozměr a vrátil rebelského ducha. Nicméně když v roce 78 svou písní zmínění Crass deklarovali jeho smrt, měli vlastně pravdu, neb záhy vyhořel, jak k tomu byl patrně i předurčen. To, co přišlo dále, post-punk, hardcore, Oi!, death rock, crust, new wave, psychobilly, crossover jsou skvělá dítka onoho explozivního fenoménu, ale punk jako takový se svou sebe destrukční energií a původní svěžestí odešel. Časem ho nahradil punk jiný, punk postupně normalizovaný, punk konfekční, krotký a úzkoprsý. Vlastně punk od konce osmdesátých let je něco jako společnost v normalizačním Československu. Jehož idealistický boom roku 68 byl vystřídán kocovinou spojenou s konformizmem a prudérností, halící se ale stále do kostýmu socialismu, s jehož ideály ovšem už dávno neměla nic společného. Totéž potkalo punk po jeho divoké jízdě na počátku, nahradila ho jakási konformní prudérností oplývající, zkostnatělá forma rocku, jsoucí ve své podstatě anti-punkem, do jehož hávu se již pouze obléká, ale vnitřním obsahem s ním dávno nikterak nekoresponduje. A i zde máme normalizační komise, exkomunikující za „nesprávné názory či postoje“, prudérnost a konfekční šedost, ve které jako ovce všichni spolu s následovníky Briana v nesmrtelném díle Monthy Pythonů skandujeme „každý jsme jiný“, leč tím jediným jiným je ten, kdo řekne „já ne“. John Lydon kdysi řekl větu vystihující realitu více než trefně:

„Punk vznikl, aby přinesl tisíc nových forem hudby, nikoliv tisíc kopií Sex Pistols.“

Normalizovaný punk si ovšem žádá, abychom byli všichni stejně jiní.

Ale ono je v dnešní společnosti téměř vše „normalizované“ a přizpůsobené. Od toho také onen orwellovský novotvar „nepřizpůsobivý“, proměněný v mediálně akceptovatelnou urážku, ale vzpomíná si ještě někdo na to, že subkultury a všichni, kdož se zpěčovali obecnému konformismu, bývali přesně tím nepřizpůsobivým segmentem společnosti a v případě punku to platilo dvojnásob. Oni navíc ti, kdož bývají dnes termínem „nepřizpůsobiví“ častováni, vlastně vůbec nepřizpůsobiví nejsou.

Nepřizpůsobivost totiž ve svém normálním slova smyslu neznamená, že mám odlišný etnický způsob a jiné návyky, ale to, že se odmítám přizpůsobit přihlouplým společenským konvencím. Nepřizpůsobiví byli luteráni, později ateisté, marxisté, anarchisté, surrealisté, beatníci, maoisté, mods, hippies či punks… a právě tito nepřizpůsobiví byli vždy motorem kulturního i duchovního pokroku západní společnosti. To, že si nějaký pablb v médiích rozhodl změnit smysl slova a začít ho využívat k označování určité etnické skupiny, je neuvěřitelná zhovadilost. Moderní společnost vytvořila z posledních generací otroky konzumerismu a být „in“ stejně tak jako „přizpůsobeným“ není ničím jiným než aktualizovaná podoba normalizační stádovosti, zaprděného maloměšťáctví a konfekční uniformity. Jen je přestříkaná barvou plnou kýčovitých třpytek. Tváří v tvář tomu mám vlastně neustálé nutkání hrdě hlásat: Ano, jsem nepřizpůsobivý, a jsem na to pyšný. A to může být i takový můj epitaf za rokem 2013.

PS: Trapným tématem jménem Řezník jsem se nechtěl zabývat, jeho tvorba mi přijde jako nebetyčná kravina, ale dnes jsem kdesi na internetu narazil na tohoto tématu se týkající anketu mezi politiky a upřímně, jsem zděšen. Taková snůška totalitariánských keců typu „svodoba má své meze“ jako vylezla z pánů nahoře, se jen tak nevidí. Nikoliv, meze svobody a zvláště té umělecké neexistují. To, že s něčím nesouhlasím a přijde mi to idiotské či odpudivé, neznamená, že to má být na indexu… to je návrat do temných dob a popravdě tváří v tvář každodenní realitě, je smutné, když musím v poslední době konstatovat, že i normalizační osmdesátá léta byla vůči dnešku v nejednom ohledu téměř oázou svobody. Uvědomuje si někdo, že podle měřítek těchto pánů, co chtějí kázat o mezích svobody, by byli na indexu Sex Pistols, GG Allin, Forgotten Rebels a další a další? Vybaví si ještě někdo, na jaké úrovni jsou ostatně místní cenzoři, třeba ve spojení s legendární kauzou Český Rozhlas vs Swastika Eyes? Jak by asi vypadalo řešení, co povolit a co zakázat, v podání podobně fundovaných figurek a, nedej bože, místních politiků. Neexistující Bůh či jiná postavička z pohádek, nás chraň.

See you in hell, nebo vlastně v novém roce.

Martin Suicide

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Comments are closed.