Kids and Heroes
Zločinní snílci ve Famu aneb retro report – Lauren Napier & Vic Ruggiero
Tony Youngfield 04/11/2020 Reporty

Reportáž z koncertu nebo kulturní události obecně by měla býti hotova do několika dní a taktéž zveřejněna pro čtenáře. V ideálním případě, samozřejmě. Podmínky poslední dobou ideální ovšem nejsou (proč – o tom se dále nemá cenu dopodrobna bavit) a tak se nám ze stesku po koncertech, festivalech a dalších taškařicích zrodil v hlavách nápad. Proč se v této temné době neohlédnout zpět a nerozebrat pár příjemných zážitků z časů minulých?

Snad abychom nezapomněli na ty úžasné pocity a osoby s těmito událostmi spojené – hudba, dunící z klubů a sálů, když scházíte dolů po schodech, nasát ten underground; parta přátel, bez níž by životní situace byly nezvladatelné; kulturní zážitek v kontrastu s divokými mejdany a rozlitými drinky; kapela, na jejíž tvorbě jste vyrůstali, nebo ji naopak objevili nedávno a uchvátila vás. Nostalgie? To si pište.

Vraťme se spolu nyní do mrazivého února roku 2020, do klubu FAMU. Potkali se tam, a ne náhodou, dva velmi zajímaví lidé – éterická bytost, múza, rock’n’rollová básnířka a písničkářka s punkovými kořeny, Lauren Napier (známá též pod pseudonymem Punk Rock Doll, možná si ji někteří z vás pamatují z Black Coffee Stage na Mighty Sounds 2017, vskutku snový zážitek z útulného pokoje) a Vic Ruggiero, revolucionář, drsný romantik, šikovný multiinstrumentalista, textař a skladatel a mimo jiné také frontman „art ska reggae“ kapely The Slackers. Není úplnou náhodou, že zmiňujeme Black Coffee Stage, ten příjemný pokojík, v němž se za pár let fungování na festivalu stihlo vystřídat mnoho větších kapel s akustickými sety, ale i jednotliví interpreti, písničkářky a potulní muzikanti. I koncert na FAMU byl Black Coffee Live Session ve spolupráci s Mighty Sounds, v rámci Mighty Acoustic Warm Upu. A nutno říci, že ne každý den se dostanete do tak vybrané společnosti, aby večer aspiroval na akustický zážitek posledních několika let.

FAMU bylo toho večera sedící – poslouchající a Lauren s Vicem popíjející a vtipkující. Na klubových koncertech milujeme tu pestrost zážitků – zatímco někdy pošlapete strop a máte chuť dělat neuvěřitelný bordel, jindy byste nejraději jen potichu seděli, vpíjeli do sebe kouzlo okamžiku a přáli si, aby ten klidný večer trval věčně. A přesně taková byla atmosféra únorového FAMU – komorní, tichá, obýváková, plná pohody a porozumění. Večer se odehrával ve společnosti jmen, jako Johnny Cash (měl toho dne narozeniny), Townes Van Zandt, Bob Dylan, Eddie Cochran nebo Lee Hazlewood. Vlastní tvorbu i covery prokládali Vic s Lauren vtipnými komentáři, jejich humor byl nevtíravý a sympatický, žádné trapné rozesmávání za každou cenu, ale nenucená legrace. Došlo ale i na vážnou notu – a to s Lauren a jejím songem Dirty Water, vzniknuvším na základě zkušeností a zážitků z navažské rezervace, kde probíhá těžba a voda je znečištěná. Lauren touto skladbou dala jasně najevo, že si neuvědomujeme hodnotu vody a nevážíme si věcí, které máme, bereme je jako samozřejmost…

Mezi Lauren a Vicem funguje na tour kouzelné muzikantské i lidské pouto. Doplňují se, pořádají mezi sebou slovní přestřelky a přátelsky se provokují, probíhá mezi nimi souznění a spousta pozitivní energie. Lauren se ale nebojí ani dát najevo, že se někdo chová hulvátsky, a odkázat ho (nebo ji) do patřičných mezí. Klevetící slečny, sedící vepředu u pódia, nehodlaly ztichnout ani během koncertu. Lauren se s nimi nepárala a rovnou se jich zeptala: „Nechcete mikrofon? Že byste se s námi podělily o to, co tam teď řešíte?“

Koncertní duo kombinovalo tvorbu Lauren se sólovkami Vica a nebálo se mezi originální skladby zařadit i covery – tím nejvýraznějším byl „nadějí naplněný“ Twenty Flight Rock od Eddieho Cochrana. Vic ho okomentoval slovy: „Víte, i když máte smutný songy, musíte si v nich najít nějakou naději a dostat ji z nich… Hrajeme pozitivní songy!“ Došlo i na přetřes lokálních úkazů v rámci subkultur, Vic vyprávěl: „V polovině 90. let jsme měli malé hnutí reggae impresionistů… Bylo to velmi malé hnutí, ale bylo moc zajímavé…“ Lauren pochybovala: „A nebyls v tom hnutí náhodou jen ty sám?!“ Vic se ale nedal: „To tedy ne! Bylo nás málo, jen pár, to je pravda…“

Lauren pak komentovala výběr skladeb: „Pokud jde o setlist, něco já, něco Vic, je to… Velmi zmatené a může se to zdát trochu klaustrofobní…“ Z povedených coverů třeba zmínit ještě Houston, napsaný Lee Hazlewoodem a v nejslavnější verzi zpívaný Deanem Martinem. Lauren s Vicem skladbu pojali jako duet. Zatímco Lauren během koncertu zpívala a hrála na kytaru, Vic zuřivě střídal a kombinoval kytaru, foukací harmoniku, tamburínu, kopák a klávesy. Ty vynikly asi nejlépe u zasněného a melancholického songu Stars, který si vzal z tvorby jeho kapely The Slackers. Poslední do sbírky coverů byla romantická a uhrančivá píseň Walkin‘ After Midnight od Patsy Cline. Ten večer byl – jedním slovem – dokonalý.

Foto: Eliška Fišerová

O autorovi

Sometimes antisocial, always antifascist. Sailor of rock'n'roll since 2007, journalist since 2013. DJ Tony Looney Drill since 2018. You have no right to know anything more about me.

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com